Lidi, pojďme do nich!
V ohrožení jsou prý i naše zvířata.
členů to bylo průměrně o 16 procent a v zemích staré Evropy (EU–15) o necelých 5 procent. „V letech 1996 a 1997 u nás začala silná krize důvěry v další vývoj, nejprve z hlediska hospodářského vývoje a následně také ohledně politiky, která by měla sloužit veřejnému zájmu. Ve volbách v roce 2002 se už volební účast snížila na 60 procent, okolo kterých osciluje. V tomhle období prošla mladší generace voličů ODS velkým zklamáním. Řada z nich se přestala účastnit voleb,“vysvětluje sociolog Lukáš Linek.
Toto zklamání je jednak příznakem kocoviny z porevoluční euforie. Svoji roli ale sehrála i vypěstovaná normalizační apatie, korupční aféry, zcyničtění části politického spektra a pocit velké části voličů, že svým hlasem a aktivitou stejně nic nezmění. „V prvních dvou polistopadových letech se důvěra v prezidenta držela na hranici 90 procent a v roce 1996 ještě na 80. K poklesu došlo až v roce 1997 a během opoziční smlouvy, kdy se pohybovala na 55 procentech,“doplňuje Linek.
Marginalizovaná majorita
K dalším dlouhodobým trendům patřila donedávna zvyšující se polarizace mezi vybranými politickými subjekty. Měřeno na desetibodové pravolevé škále docházelo podle analýzy Evy Lebedové od devadesátých let k postupnému vzdalování pozic mezi voliči ODS a ČSSD. „Výraznější podíl na zvyšovaní ideologické vzdálenosti mezi oběma stranami měli voliči ČSSD, kteří se výrazněji posouvali ve sledovaném období směrem doleva,“píše Lebedová ve studii Voliči, stranická polarizace a její vývoj od roku 1993. „Vůbec nejnižší polarizace mezi voliči ODS a ČSSD byla naměřena v srpnu roku 1995. Naopak největší vzájemná vzdálenost byla zjištěna v červnu roku 2010.“
Po úřednické vládě Jana Fischera v roce 2010 se na politické výsluní dostaly středovější strany TOP 09 a Věci veřejné (VV), následované ve volbách o tři roky později hnutím ANO 2011 a radikálně populistickým Úsvitem. Všechny výrazně oslovily dřívější nevoliče a nespokojené voliče zprava i zleva. Všechny se vymezi- ly proti korupci, ale hlavně proti dřívějším stranám, oslňovaly svou novostí a kromě TOP 09 i proti profesionálním politikům a establishmentu: pryč s dinosaury, nejsme jako politici, konec bordelu a korupce. U části voličů po nich zbyla pachuť nesplněných slibů a zklamaných nadějí, o to trpčí, oč větší byla očekávání spojená s proklamovanou politickou renesancí.
V posledních letech u voličů poklesla schopnost zařadit se na pravolevém schématu, především mezi mladými. „U voličů ANO a Úsvitu je zajímavé, že nejsou nějak zvlášť vyhranění, nejsou pro ně důležitá klasická témata české politiky – témata třídy, sociální spravedlnosti nebo redistribuce peněz. Řada z nich se také odmítá zařadit na pravolevé škále,“vysvětluje Lukáš Linek. „Ve volbách v roce 2013 měli voliči Okamury k evropské integraci podobný postoj jako většina ostatních stran, třeba jako voliči ČSSD, ODS či ANO. Postoj k migraci byl u voličů Úsvitu opět stejný jako u voličů ČSSD, ODS či ANO. U obou nových stran se tak míchali lidé ze všech profesí, ekonomických tříd, ale i řady politických postojů. Svým způsobem jde o klasické catch-all strany, které spojovalo hlavně téma korupce a politického odcizení,“dodává Linek.
Někde mezi swingujícími a stále zklamávanými voliči těchto stran, zvlášť pak u voličů VV a Úsvitu, k tomu SPO, SPD, Svobodných, a velké části dlouhodobých nevoličů spojených například s Holešovskou výzvou, se rodí jádro dnešních nespokojených a naštvaných. Podle politologa Jana Charvátamůže tato frustrovaná skupina co do množství překračovat počet voličů zmíněných stran, jak ukazuje podpora prezidenta Miloše Zemana, který představuje jejich jediný výrazný svorník.
„Ta skupina je mnohem větší, než si myslíme, ale nemají potřebu o tom mluvit. Nebo maximálně v hospodě. Jenže v momentě, kdy dojde k souběhu krize a vzniku struktur, které jim umožní se ke svým názorům přihlásit, to zvenku vypadá, že se společnost radikalizuje,“vysvětluje Charvát. „Ale nemyslím, že se jedná o radikalizaci společnosti jako celku. Ti lidé spíš zjistili, že se můžou vyjádřit a existují kanály, kterými budou slyšet.“
Podle Charváta jsme svědky nástupu nespokojené střední třídy, která má své protějšky i na Západě. „Jsou to bílí lidé z majority, kteří na tom nejsou finančně špatně, ale nemají se tak dobře, jak si myslí, že by se měli mít. Je to taková marginalizovaná majorita, v níž sílí pocit, že je politické elity neposlouchají, ba jsou do jisté míry zaměřené proti nim,“vysvětluje. Zajímavé je, jak tyto voliče v Česku dokázaly vstřebat strany, které se nedají řadit ke krajní pravici. Ta skoro vymizela a Bartošova Národní demokracie či Dělnická strana sociální spravedlnosti dnes oslovují mizivé procento voličů.
Zklamaní a oslyšení
Obecná, zato čím dál razantněji formulovaná nespokojenost s „těmi nahoře“v polistopadové době sílí s vlnami zklamání a pocitem, že se věci moc nemění nebo se spíš zhoršují. Měřeno každodenní realitou a preferovanými hodnotami, je pro část společnosti současný režim pouhou obdobou toho komunistického – a nemusí nutně patřit k voličům KSČM.
„V řadě rozhovorů jednoznačně zaznívala zklamaná očekávání, která byla často velmi nerealistická,“popisuje zkušenost analyzovanou z více než tří set rozmluv historik Miroslav Vaněk, spoluautor knihy Velvet Revolutions. V ní se spolu s kolegou Pavlem Mückem snažil po-
V demokracii věří jen půlka lidí
Volání po ztraceném hlase se v protestních hnutích formuluje v požadavcích na zavedení referend a dalších prvků přímé demokracie. Ta volání místy připomínají nástroj lidové pomsty a vzpoury, která vyřeší zásadní problémy světa. Vyjadřují ovšem také přirozenou potřebu zapojení a získání podílu v politickém prostoru, z něhož se cítí vyloučeni. V této podobě jde o legitimní a žádoucí požadavek. V té vyhraněné se obrací proti viníkům zosobněným (zkorumpovanými) politiky, (ulhanými) novináři a (naivními) lidmi z neziskovek a akademického prostředí. A není náhoda, že stejné skupiny tvořily úhlavní kategorii zrádců určených k likvidaci v manifestu Anderse Breivika. Z jeho (a jejich) pohledu jde o (zvýhodňované) kosmopolity vzdalující se a zrazující jejich (známý, rozumný a jistý) svět.
Deziluzí a pocitem ztráty orientace však prochází daleko větší část společnosti, která přišla o základní narativy udržující ji v naději na lepší příští. Už jen málo lidí je přesvědčeno o tom, že se spolu s vyloučením komunistického jedu a totalitních resentimentů vrátíme do vysněného stavu přirozenosti demokratického kapitalismu. Předpoklad, že vše soukromé automaticky váže větší zodpovědnost a starost o „svoje“, dorovnaný konkurencí, se z části ukázal jako naivní. Naděje spojovaná se směřováním na Západ a začleněním do jeho struktur, se neproměnila v očekávané dorovnání životního standardu, a pokud se tak stalo, neprovází ho pocit uspokojení.
V téhle souvislosti je nejvarovnější dlouhodobý trend postupného poklesu důvěry v demokratickou legitimitu. Pokud odečteme data z euforického počátku devadesátých let, klesli jsme od roku 1992 v otázce důvěry v demokracii jako nejlepšího režimu správy naší země ze 75 na 50 procent. Skoro zrcadlově se pak zvýšil počet lidí, kteří by za určitých okolností považovali za lepší autoritářský režim, nebo jim to je jedno; na dnešních 45 procent. „Ten trend se usadil kolem opoziční smlouvy a už se nevrátil zpět. Na Západě je podpora demokracie kolem 85 až 90 procent,“upozorňuje Lukáš Linek. „Když zhruba čtvrtina populace řekne, že je jim jedno, jestli je demokracie, anebo ne a čtvrtina řekne, že by byl autoritářský režim někdy lepší, přijde mi to docela závažné,“varuje.
Volání po ztraceném hlase se v protestních hnutích formuluje v požadavcích na zavedení referend. Ta volání místy připomínají nástroj lidové pomsty a vzpoury.