Sny a dlouhý běh nad Copacabanou
v rámci předolympijské snahy o zvýšení bezpečnosti obsadila teprve v červnu 2009. Nicméně úplný klid v ní stále není, byť se po ulici, na rozdíl od minulosti, nikdo se samopalem veřejně neprochází.
Výtvarník Vyhnánek se v popisované favele v žádné nebezpečné situaci nikdy neocitl. Přesto mu párkrát bylo hodně úzko. To když se kolem něj a jeho spolupracovníka Tomáše Bíliny alias Plebeho při lepení tisíců destiček shlukli Brazilci, aby jim ve své mateřštině pořádně nahlas zkritizovali dílo. „Neumíme portugalsky, takže jsme jen podle výrazu tváře odhadovali, co od nich můžeme čekat. Bylo to dost psychicky náročné,“vypráví XDOG v rozhovoru po skypu.
Mozaiku tvoří sedm symbolických medailonků doprovázených portugalským slovem. Například lidské srdce zastupuje lásku. Lidská postava s motýlími křídly reprezentuje svobodu. Rotující mince se zrozením na líci a smrtí na rubu ztělesňuje život – výtvor rámují hadi s otevřenými tlamami; tomu vlevo z ní vylétá holubice jako symbol naděje, zatímco tomu vpravo do mordy míří černá vrána coby symbol zkaženosti. „Jenže místní evangelická komunita si to vyložila jinak. Holubici bere jako Ducha svatého, kterého se chystá pozřít satan v podobě hada. Chtěli, abychom ji začernili,“uvádí XDOG jeden z příkladů, kdy kreativita středoevropského výtvarníka narazila na nepochopení Brazilců. V tomto však třiatřicetiletý Pražan neustoupil. Pro jistotu a po dlouhém váhání však mozaiku aspoň opatřil pro umění ne úplně typickým doplňkem – keramickými vysvětlivkami v portugalštině.
Tlak okolí Ondřeje Vyhnánka donutil, aby upravil medailonek s názvem Nesmrtelnost. Znázorňuje „matrjoškově“několik postav v sobě, čímž říká, že žijeme věčně prostřednictvím svých potomků. Potud nic kontroverzního. Jenže nápis imortalidade se překrýval s hlavou největší figury tak nešťastně, že T ve slově zmizelo. „Vznikla z toho imoralida- de – tedy nemorálnost. Těch několik málo hlasitých lidí si to nenechalo vysvětlit, že z grafického hlediska podle rozmístění písmen je jasné, že T je v zákrytu. Abychom uklidnili atmosféru, museli jsem jej tam nakonec dodat,“vypráví XDOG poněkud rezignovaným tónem. Je z něj cítit, jak dosud nepřekousl fakt, že hlava v mozaice po doplnění T vypadá jako po ráně sekerou.
Mecenášství pozitivního egoisty
Jak se vůbec Ondřej Vyhnánek, který na české scéně začínal jako sprejer, dostal k tomu, že krkolomně – za pomoci žebříků, ale i lan a horolezecké výbavy – lepí skládačku na stěně ve favele na druhém konci světa?
Při dovolené v Brazílii v roce 2013 se s Bílinou ubytovali v hostelu Lisetonga, který byl jedním z dvaceti ubytovacích zařízení pro batůžkáře. Hostely ve favele v Babilônii vyrostly krátce po jejím obsazení policií a nabídly levnější nocleh než konkurence blíže pláží. Lisetonga patří sedmatřicetiletému Slováku Juraji Vajdovi, jenž v Riu žije se svojí mexickou partnerkou a ročním synem. „Tehdy nám ve favele dohodil zdi na naše grafitti. A pak se při večerním posezení zmínil, že sní o tom, jak bude mít jednoho dne na stěně před svým hostelem velkou mozaiku, což byla technika, kterou jsem se tou dobou právě intenzivně zabýval,“vzpomíná Vyhnánek. „Takových nápadů u piva padne spousta, ale tady jsem cítil opravdový zájem. Viděl jsem, že mám šanci po sobě zanechat něco trvanlivějšího než jen grafitti, které za deset let vybledne k nepoznání. Za dva měsíce jsem poslal vizualizace a za pět měsíců jsme s Tomášem, bráchou a přítelkyní zase vyrazili do Ria. Vezli jsme s sebou sto dvacet kilo keramiky.“
Hodně keramického materiálu se českému výsadku při cestě rozbilo, což u díla, které se teprve bude lepit na stěnu, není až takový problém. Letenky i nákup veškerého materiálu, který je v Brazílii mnohem dražší než v našich končinách, hradí hosteliér Vajda. V projektu sice už utopil tři sta tisíc, ale nelituje toho: „Říkám tomu pozitivní egoismus. V Babilônii, v druhém patře našeho hostelu sám bydlím, tak chci, aby můj domov co nejlépe vypadal. A když mám prostředky, proč bych je nedal na zlepšení veřejného prostoru?“ptá se řečnicky Vajda.
Jenže ve favele nestačí ke schválení jen souhlas úředních míst. Ještě tu existují neformální struktury, které si i přes oficiální vyhnání mafie ze čtvrti dál udržují vliv. „Nevím, kdo to je, ale vím, že tu jsou. Dal jsem tedy všechny plány a vizualizace jednomu místnímu člověku, který tu úspěšně provozuje restauraci pro turisty. Za týden mi je vrátil s tím, že vše je schváleno,“líčí před tím, než spolu vyrazíme na prohlídku mozaiky.
Podle Gaudího vzoru
„Tady po těch schůdcích, které ještě bude potřeba opravit, vyjde turista nahoru a sedne si na lavičku,“ukazuje hosteliér z místa, odkud je přes střechy favely i copacabanských věžáků vidět Atlantik. „Jeho kamarád ho bude zespoda moci vyfotit,“maluje si to Vajda. Inspiroval se v proslulém Güellově parku, který v jeho dřívějším bydlišti – Barceloně – vytvořil slavný Gaudí. Jenže i Rio už má takovou atrakci: sochař Salarón v průběhu desetiletí vydlaždičkoval schody a jejich okolí ve čtvrti Lapa proslavené fiestami; a to jen proto, aby ulice, v níž žil, lépe vypadala. Dnes je toto místo pevnou součástí itinerářů většiny cestovek! A do nich – stejně jako do průvodců pro batůžkáře – chce Juraj Vajda dostat Babilônii a s ní i svůj hostel.
„Vědomě tu buduji atrakci a chci na tom vydělat. A se mnou vydělají i místní – třeba prodejem občerstvení,“netají se svými ambicemi Slovák na vyhlídce. Představuje si, že umělci pokryjí dalšími mozaikami (na nichž se však vyhnou kontroverzním tématům jako drogy a násilí) volné stěny v celé čtvrti. Turisté pod kopcem u jediné přístupové cesty do favely dostanou plánek této galerie pod otevřeným nebem. „Budou chtít suvenýry. Já jim je nabídnu ve formě úlomků dlaždic,“usmívá se. „Respektive je prodám místním obchodníkům a oni je s marží předloží cizincům. Trh se postará,“nepochybuje muž, který si na živobytí v Riu vydělává především nikoliv coby hoteliér, nýbrž jako konzultant v poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers. Ve volných chvílích Vajda sám dopracovává nedodělané části mozaiky nebo vypíná mozek při nekonečném spárování.
„Juraj je vizionář. Jen bych byl radši, aby se mi do toho nepletli jiní výtvarníci, abych si celý projekt mohl tvořit podle svého,“přiznává Vyhnánek alias XDOG. Spolu s Bílinou, který u projektu funguje jako poradní hlas, se letos v listopadu chystá na svou třetí pracovní cestu do Ria. Budou to zase dny, ale i noci plné práce, protože mezi polednem a soumrakem se na zdi, do které praží tropické slunce, dělat nedá. Zase vezme do akce dobrovolníky z řad místní populace a ještě více z řad hostů Lisetongy. Dohromady už se pod jeho vedení účastnila práce stovka lidí.
Při svém měsíčním pobytu XDOG chce mezi jiným osázet mozaiku svými skulpturami. V plánu je i natření obytných domů nacházejících se nad medailonky jednotnou barvou a obložení jejich oken dlaždičkami, aby i pozadí díla zkrásnělo. „Bylo by tu lepší zůstat déle než měsíc. To by se pak všechno rozjelo mnohem lépe. Juraj mi hradí cestu, ubytování i jídlo, ale nic na tom nevydělám. A doma mám malého syna,“přemítá střízlivě muž, jehož nejviditelnějším počinem bylo rok staré „zahmyzení“pražského metra, během něhož zdi ve vybraných stanicích dočasně zdobili motýli a ploštice.
„Ovšem dělám to rád. Babilônii beru jako svůj životní projekt, který stále budu rozvíjet, i když teď nemám detailně naplánovanou vizi, jak by měla vypadat konečná podoba. Třeba za pár let budu v situaci, abych tu mohl zůstat déle. A třeba to vyjde až v důchodu,“povzdychne si Ondřej Vyhnánek. A pak dodá: „Ale jsem opravdu šťastný, že můžu nechat otisk své práce v tak skvělém městě, jako je Rio de Janeiro.“
Obyvatelé chudé čtvrti Babilônia v brazilském Rio de Janeiro každý den chodí kolem obří pouliční mozaiky, nad níž síly spojili čeští umělci a slovenský mecenáš.