A třikrát vstoupil téměř do téže řeky
Poprvé nakladatel Viktor Stoilov vydal Cudlínovi monografii v roce 1994. Dnes je ta brožura s výškovým formátem a proseklým okénkem v černé obálce, skrze něž byla vidět část jedné z autorových fotek, nedostupná a v podstatě zapomenutá; byl to předčasný pokus, kterým nakladatel ohledával možnosti drobných monografií. Po cudlínovském svazku s tímhle pojetím Stoilov rozumně přestal. Daleko poučeněji se nakladatel choval o několik let později, když založil edici FotoTorst, pojetím volně navazující na někdejší odeonskou edici Umělecká fotografie. Prvním svazkem byla monografie Alexandra Hackenschmieda, vydaná roku 2000. Cudlínův svazek ve FotoTorstu přišel na řadu hned v roce následujícím, jako sedmý v pořadí. Edice, dnes již bohužel uzavřená, však měla svá omezení formátová a rozsahová; sloužila jako příruční průřez dílem příslušného fotografa.
Karel Cudlín ovšem (a logicky) roky snil o tom, že jednou vydá monografii „pořádnou“. Tou chce být nynější vázaný svazek široký 260 a vysoký 230 mm, nazvaný jednoduše Fotografie 1976–2016. Během měsíců července a srpna jej doprovází v pražské Galerii Václava Špály na Národní třídě autorova výstava.
Anonymní práce
Celá česká výtvarná, natož fotografická scéna trpí tím, že se víceméně všichni znají, většinou i osobně. Bují různé kamarádíčkovské kliky, přičemž členové těch jednotlivých klik si vzájemně čechrají pírka a o ostatních klikách si většinou myslí, že jejich věci nestojí za pozornost, že je nutné je stírat nebo – ještě lépe – o nich mlčet. Výsledkem je, že se věci nenazývají pravými jmény, že se nepíše a nehovoří tvrdě a věcně, nýbrž přetaktizovaně a účelově, ačkoliv o zásadově se tvářící figury není nouze.
Pisatel této recenze se programově snaží profesně s nikým nepéct, o osobních vazbách nevědět pokud možno nic. Proto nyní se smutkem i s údivem může a musí napsat, že ačkoliv Cudlínovu tvorbu s velikým respektem sleduje od osmdesátých let, kdy se jeho jméno začalo na tuzemské scéně objevovat, je fotografova letošní monografie velikým zklamáním. Nikoliv proto, že by ona kniha snad obnažila, že král je nahý, že při výběru ze čtyřicetileté tvorby vyšlo najevo, že Cudlín nemá z čeho uvařit dvousetstránkovou monografii, nýbrž vinou stavby té publikace.
Jedna věc je Cudlínův obrazový talent, jeho neutuchající schopnost vydělávat si na živobytí zakázkami a přitom si po celou tu dobu udržet vidoucí zrak, nahlížet svět v rafinované, avšak nevyspekulované jednoduchosti, podávat osobně anga- Oranžová revoluce, Kyjev, Ukrajina, 2004. žované, ale jemné svědectví. A druhou věcí ovšem je schopnost plody této tvůrčí cesty uspořádat do smysluplného knižního celku, který by vyjevil to, co při prohlížení jednotlivých fotek nutně protéká mezi prsty. Příznačné je, že v tiráži knihy není uveden autor koncepce svazku – na rozdíl od výstavy ve Špálově galerii, kde je u Cudlínovy expozice jako kurátorka napsána Misha Sidenbergová, absolventka dějin umění na FF UK působící v Židovském muzeum v Praze. Exponáty nezahlcují sály na Národní třídě, zvětšeniny dávají vyznít vizuálním kvalitám snímků, i když dochází ke zbytečnému dublování: určité práce se totiž nacházejí jak na stěnách, tak v projekci, která ve smyčce (a komponována do tematických celků) běží v suterénním sále Špálovky; tam si lze uvědomit, kolik dobrých fotek musel autor pro knihu oželet (a přece monografie trpí nadbytkem, jak ještě doložíme)! Vše, co bylo pro galerii vybráno, mělo se v ní nacházet toliko jednou – buď jen paspartováno a instalováno, či pouze promítnuto projektorem.
To jsou však mušky ve srovnání s knihou, v níž desítky a desítky fotek (selekce měla být přísnější!) průběžně tečou dílem v chronologickém, dílem v tematickém, v úhrnu však nedostatečně natvarovaném uspořádání. Mimo jiné bez vakátů, tedy záměrně prázdných stránek, jež v obrazových publikacích mají vítanou úlohu předělu, interpunkce, vizuální pauzy. A prakticky nikdy, když se na tiskové stránce Cudlínova svazku nacházejí dvě reprodukce – nadto se často děje to, že tyto nevelké reprodukce běží přes hřbet, přes prostřední šití stran –, se nepodařilo najít graficky šťastné řešení, jež by primárně ctilo obraz. Autor recenze neví, kdo se skrývá za Belavenirem, jenž je v tiráži uveden jako grafický úpravce publikace (ani na stránkách tohoto grafického studia nejsou jména uvedena), ale je to koneckonců jedno: je to grafická koncepce uskákaná, zmechanizovaná, nectící individualitu snímků. Těžko si představit, že by se třeba Oldřich Hlavsa nebo Libor Fára, abychom jmenovali vynikající knižní úpravce minulých dob, ukrývali pod jakousi poloanonymní firemní hlavičkou.
Tvorba Cudlína jde svou povahou, svým jádrem proti všemu, co je zde jeho knize vytýkáno. Autor není samozřejmě bez viny. A svoji neblahou úlohu tu bohužel sehrál i jinak renomovaný nakladatel.
Je to svým způsobem unikát: potřetí vydává nakladatelství Torst fotodokumentaristovi Karlu Cudlínovi (* 1960) monografii a ani na ten třetí pokus neběží o knihu, která by adekvátně prodávala potenciál tohoto tvůrce!