Je vesnice stále ještě svět?

Kdo slyší Vesnice je svět, vybaví si fotografie Jindřicha Štreita. On to téma povýšil na umělecky i společensky sledované, které vzdělanec nemůže neznat. Už to bude čtvrtstoletí, co jeho cyklus Vesnice je svět vyšel jako kniha. Nyní můžete navštívit stejnojmennou putovní výstavu (momentálně v Benešově), což má svou logiku.

Ta logika říká, že 5. září oslaví Štreit 70. narozeniny, což je jistě důvod k bilanci. Říká i to, že již dospěla další generace výtvarníků i fotografů, kteří jsou tak či onak s vesnicí spjati. Přesněji řečeno, jde o novou generaci z dvojího pohledu – jednak o generaci těch, kteří svět vesnice vytvářejí coby jeho obyvatelé, a pak i o generaci těch, kteří „vesnici jako svět“zachycují svým uměleckým projevem.

Výstava předvádí vedle Štreita onu další generaci, čímž nutká ke srovnání. Hlavní otázka může znít: Jak se za čtvrtstoletí od vydání Štreitova cyklu změnil portrét vesnického života? Nabízí se prvoplánová odpověď, že k horšímu. Aspoň k ní vybízejí vystavené artefakty. Ale taková odpověď je zkreslená, neboť se opírá jen o Štreitem nastavenou laťku. Férovější otázka by zněla: změnili se víc lidé zobrazující vesnici, nebo se víc změnila samotná vesnice? Skoro se chce říci, že správná odpověď je b.

Jindřicha Štreita není třeba zvlášť představovat. Jeho snímky ze Sovince, kde žije, a z míst, kam jezdil před revolucí i po ní, jsou známé a na výstavě zastoupené. Odrážejí všechny znaky vesnice té doby – počínaje důchodci či pa- nem farářem a konče zábavami v hospodě či před ní.

Mladší autoři se svými díly odlišují, ač i oni žijí na vesnici. Patří k nim Veronika Bromová (Střítež u Poličky), Barbora Lungová (Kyjovsko), Daniela Baráčková (Černá Hora na Vysočině), Jan Freiberg (Volyně) či Čechoameričanka Barbara Benish (u Horažďovic). Trošičku exoticky působí Andrej Poliak coby zástupce projektu Kulturní vesnice Dúbravica (u Banské Bystrice).

Podle informací k výstavě jsou to spolutvůrci venkovských komunit, dokumentátoři a komentátoři venkovského života. Ano, jejich obrazy i fotografie působí sofistikovaněji než Štreitovy snímky, ale i aranžovaněji. To není výčitka, jen konstatování dojmu. Ostatně takový dojem – alespoň na autora těchto řádek – dělá i samotná vesnice naší doby. Právě na tento posun výstava, ať záměrně či nechtěně, upozorňuje.

Nápadné je už to, jak se při procházení vesnicemi posunulo smyslové vnímání. Před čtvrtstoletím hrály větší roli sluch a čich. V běžných chalupách bučely krávy, chrochtali čuníci, kdákaly slepice. Ze dvorů se linul pach hnoje, z kuchyní vůně obědů a z hospod syrové aroma zvětralého piva. Ze Štreitových fotografií jako by ty zvuky a vůně čišely.

Dnešní vesnice působí spořádaněji, ale i sterilněji – tak jako její obrazy. Ze zvuků zůstal štěkot psů, z pachů hlavně spálený benzin. Ubývají lidé v hospodě a přibývá těch, kteří si už pivo kupují domů. Kdysi byla rozkoš ptát se na cestu a slyšet: „To musíte tudy, co měla trafiku stará Blažková.“Miluju tyhle odpovědi předpokládající znalost nějakého příběhu. To ony definují vesnici jako svět. Ale setkávám se s nimi stále vzácněji.

Výstava má charakter putovní, skromný, ba až trochu umolousaný. Ale má svůj smysl. Přiměje k zamyšlení, zda se více změnili umělci spjatí s vesnicí, nebo vesnice jako taková. Je to tip pro deštivé letní dny. Je nápadné, jak se při cestě po vesnici posunulo smyslové vnímání. Před čtvrtstoletím hrály větší roli sluch a čich. Ze Štreitových snímků jako by ty zvuky a vůně čišely.

Vesnice je svět, Muzeum umění a designu Benešov, do 28. 8.