Karel Marx by Ameriku miloval
Ivan Passer
O Ivanu Passerovi se u nás mluví především jako o ikoně české nové vlny, režisérovi Intimního osvětlení a spoluscenáristovi všech českých filmů Miloše Formana. Jeho druhou, americkou kariéru, která u nás není příliš známá, nyní představuje v retrospektivě Letní filmová škola v Uherském Hradišti.
LN V Americe jste začal točit už necelé tři roky po emigraci. Co byl největší problém, když jste začínal? Prostředí, herci, jazyk?
Jedině jazyk. Připadal jsem si v angličtině jako slabomyslný. Ale sám filmový proces je velice podobný. Dělal jsem tady asistenta několika režisérům – Jasnému, Helgemu, Krejčíkovi, Miloši Formanovi –, takže v tom jsem se cítil jako doma. Dobře jsem vycházel i s herci. Měl jsem dobrý výcvik z FAMU od pana Lukavského, založený na Stanislavského teorii, na které byli vychovaní i američtí herci. Když herec vidí, že režisér zná Stanislavského, uklidní se a je s ním snadná práce. Herci potřebují cítit, že režisér je na jejich straně. Já si vždycky vybírám herce, o kterých vím, že je budu mít rád. A oni to cítí.
LN Váš první americký film Zrozen k vítězství z roku 1971 je o newyorském narkomanovi a působí velmi autenticky. Jak se vám podařilo tak dokonale vplout do tamního prostředí?
Mě to zajímalo, protože jsem nemohl pochopit, proč v zemi, kde není žádný ideologický nátlak a všichni si můžou dělat, co chtějí, existují lidé, kteří se nechají zotročit dobrovolně – drogami. Dělal jsem si velice podrobný průzkum, sešel se s asi šedesáti feťáky, chodil jsem s nimi kupovat drogy, byl jsem s nimi, když si je dávali, takže jsem to dobře poznal. Každá droga má úplně jiný účinek. Dneska je v Americe hnutí za legalizaci marihuany, což asi je správné, když je volně k mání i alkohol. Jenomže stejně jako se alkoholici diskvalifikují z mnoha věcí v životě, tak lidé závislí na marihuaně – a já jsem některé pozoroval léta, byli to moji kamarádi, režiséři – ztratí schopnost se soustředit. A nejsou schopni udělat film. Když točíte záběr, mluví na vás najednou třicet lidí, každý něco chce – a vy nesmíte zapomenout, o čem ten záběr je. Toho člověk na marihuaně není schopný, nemluvě o dalších drogách. Když jsem točil film Creator s Peterem O‘Toolem, byl celý štáb na kokainu – včetně O‘Toola. Každý den chodil pozdě, někdy o hodinu, někdy o čtyři. Přinášeli ho na nosítkách. Trvalo hodinu a půl dát ho dohromady. Producent chtěl film zastavit a nahlásit pojišťovně, že je to kvůli Peterovi a že to musí zaplatit. Já jsem s tím nesouhlasil a došlo to tak daleko, že na mě ten producent zavolal policii a nechal mě zatknout, když jsem se pokusil natočit scénu, kterou on zrušil. Nakonec jsme to natočili a byla to velmi úspěšná scéna.
LN Čím vás drogy nejvíc děsí?
Spousta slavných herců je na kokainu – a ten způsobuje miniaturní mozkové příhody. Když je jich hodně, změní se člověku osobnost. Najednou potkáte někoho, koho znáte, ale je to někdo jiný. Z toho mám hrůzu. Protože já nechci být zotročený, jakkoli. Samozřejmě z druhé strany to bylo zajímavé, bylo to pro mě dobrodružství, najednou jsem poznal úplně jinou kulturu. V mém filmu Zrozen k vítězství jedna po- stava feťáka říká, že miluje život, který vede, protože každý den ví, co má dělat. A to je přesně ono – v Americe jsou lidi, kteří se upnou k různým sektám jen proto, že jim dají řád. S tou úplnou svobodou je někdy těžké nakládat, protože dává tolik možností.
LN Na debatě po filmu jste řekl, že v Americe je všechno možné – to dobré i to špatné.
Ano, Karel Marx by Ameriku miloval, protože je tam permanentní revoluce... Já jsem jich zažil několik a v relativně krátké době. Třeba rasovou revoluci – před dvaceti lety bylo nemyslitelné, že by prezident byl černoch. Bylo nemyslitelné, že by starosta města byl otevřeně homosexuální nebo že by homosexuálové mohli uzavírat manželství. Před deseti lety bylo nemyslitelné, že by byly legalizované drogy. Ve většině států už zlegalizovali marihuanu, dál je to jen otázka času. Nebo zbraně – to je v Americe komplikovaný problém. Já jsem se zbraněmi vyrostl, protože u nás ve vesnici zůstal na konci války obrněný vůz SS plný zbraní – a my děti jsme to měly jako hračku. Všichni jsme si hráli s bazukami, kulomety, protiletadlovými děly, s pistolemi… Vykopali jsme díru do pole, do ní dali brambory, přikryli je, udělali oheň a do něj vysypali koš nábojů. A pak jsme utíkali a zdálky pozorovali ten ohňostroj – bing, bing! Když jsme se přiblížili k ohništi a chtěli vyhrabat ty brambory, občas ještě něco explodovalo. Jeden můj kamarád to dostal mezi oči. Takže já vím, co to způsobí, když lidi mají přístup ke zbraním. V Americe se to ospravedlňuje tvrzením, že ne zbraně, ale lidé způsobují ztrátu života. Ovšem když lidé nemají ke zbraním přístup, neudělají to.
LN Taky jste prý nikdy nechtěl točit akční filmy, se spoustou násilí. Přestože jste jinak úspěšně pronikl do amerických žánrových filmů. LN Jak vlastně vnímáte sám sebe – cítíte se ještě jako Čech, nebo jako Američan? V Americe jste už déle než v Československu.
Víte, já se na to dívám takhle: Česko je moje máma, Amerika je moje manželka. Mámu si člověk nevybírá, kdežto manželku ano. Já jsem se vždy cítil jako Čech, ale teoreticky jsem Američan. Mě to zajímá, je tam spousta lidí jako já, kteří se tam přistěhovali. Podle mě Amerika patří každému, protože je založena na idejích, ne na národnosti. Všichni jsme si rovni – v tom smyslu jsem Američan.
LN Chystáte prý nový filmový projekt, kde by mohl hrát Dustin Hoffman, s názvem Viagarské vodopády.
Scenárista a režisér, jedna ze zásadních postav české nové vlny narozen 10. 7. 1933.
Jako scenárista se podílel na všech českých filmech Miloše Formana, od Konkurzu (1963) po Hoří, mám panenko (1967). Jeho celovečerním debutem byla tragikomedie Intimní osvětlení (1965). V roce 1969 společně s Milošem Formanem emigroval a usadil se v USA.
V Americe debutoval portrétem newyorského narkomana Zrozen k vítězství (1971) v hlavní roli s Georgem Segalem.
Proslavil se zejména dramatem Cutterova cesta (1981), které reflektovalo trauma vietnamské války, a televizním životopisným filmem Stalin (1992), za nějž byl představitel hlavní role Robert Duvall a další dva herci oceněni Zlatým glóbem.
Ještě nevím, jestli to bude Dustin Hoffman dělat. Já ho znám třicet let, vyprávěl jsem mu to, on projevil zájem, řekl si o scénář, teď ho čte. Tak uvidím. Je to o dvou kamarádech, kteří se poznali v korejské válce, kdy jeden náhodou zachránil život tomu druhému. Jejich ženy už umřely, oni jsou v letech, a když má jeden z nich narozeniny, druhý ví, že kvůli tomu bude deprimovaný. Tak zorganizuje celý den tak, aby neměl na depresi čas. Ten film je o tom, že nikdy není pozdě. Protože na konci se jeden z nich zamiluje a možná to skončí svatbou.
LN Vy tedy ještě pořád pracujete? Neužíváte si důchodu?
V mé profesi důchod neexistuje. Lidé pracují, dokud to s nimi nesekne za kamerou anebo dokud jim diváci neřeknou, že už je ty filmy nezajímají. To je pak taková vynucená penze. Ale musím zaťukat na dřevo, mně se to zatím nestalo. Já mám film rád, zajímá mě, co všechno se s ním jako médiem dá ještě dělat. Kolik informací můžete nacpat do jednoho okénka a do hodiny a půl?