Pod tlakem hrůzy
Racionalita oslabuje, jsou-li útoky stále častější
Informační éra tlačí politiky do velmi nepříjemných situací. V době tolik vzývané konektivity, kdy každý musí být on-line a zároveň ve spojení s každým, se očekává, že politik se ihned vyjádří ke všemu, co se šustne, aniž by měl nárok na uvažování. V tomto smyslu se snesla kritika na německou kancléřku: nastojte, k vraždění v Mnichově se vyjádřila až se zpožděním dvaceti hodin! Na Twitteru dokonce vznikl hashtag „Merkelová mlčí“. A přece postupovala správně.
Páteční střílení v Mnichově ukázalo několik zásadních věcí. Třeba že umanutý boj proti legálním zbraním je mimo mísu, používají-li útočníci zbraně ilegální (pistole z Mnichova měla zbroušené výrobní číslo). Nebo že ne každý, kdo vraždí, je napojen na organizované džihádisty. Ale i to, jak Evropa propadá obsesi z Islámského státu: jako by ten, kdo nemá štempl IS, nebyl teroristou. Právě proto nemají velký smysl bezprostřední vyjádření politiků, ještě dříve, než je aspoň trochu jasno.
Na ukázku. Útok v Nice hodnotili politici (i prezident Hollande), aniž by věděli, zda jde o dílo osamělého vlka, nebo spolupracovníka džihádu. Útok u Würzburgu hodnotila představitelka německých Zelených Künastová: za málem větší průšvih než vraždění sekerou pokládala fakt, že policie útočníka zastřelila. V tomto smyslu působí Merkelová poučeně.
Když už se k vraždění v sobotu odpoledne vyjádřila, nespekulovala o tom, do jaké škatulky útočníka zařadit. Zda byl, či nebyl džihádistou, osamělým vlkem či jen nešťastníkem, kterému právě „ruplo v bedně“. Místo toho se obrátila na společnost s tím, že je obtížné snášet takové nakupení zpráv o hrůze (vraždění náklaďákem v Nice, sekerou u Würzburgu, pistolí v Mnichově). Vyjádřila pochopení pro ty, kteří pochybují, zda jsou na veřejných místech v bezpečí.
Až sem je to v pořádku. Ale pak přišly na řadu dva stále opakované argumenty (použil je například bavorský premiér Seehofer). Za prvé: nelze zajistit úplnou bezpečnost. Za druhé: je třeba trpělivost. Ty argumenty jsou racionální, logické i oprávněné. Jenže... V době, kdy se vražedný útok odehrál jednou za pár let, mohly působit přesvědčivě. Ale jak působí v situaci, kdy zprávu o útoku přináší každý týden? Skoro se zdá, že zavedení politici přesvědčují už jen lidi beztak přesvědčené – a že těch je stále méně. Právě ti, kteří tak varují před „pravicovými populisty“, by měli tušit, že těm nic nenahrává tolik jako slovo trpělivost použité po každém útoku. Zbyněk Petráček