Pro e-volby chybí odvaha
Spuštění hlasování o správcích demokracie přes internet mělo už tolik ohlášených termínů jako svého času otevření pražského tunelu Blanka. Blanka se nakonec dočkala, ale volby z pohodlí domova stále zůstávají na seznamu restů a nynější vládní sestava zjevně nebude ta, která by chtěla položku škrtnout jako splněnou. Přestože poslední ze série termínů pro pilotní start připadal na letošní podzimní senátní volby, pokusnou roli měly sehrát olomoucký a liberecký obvod.
Debata o elektronických volbách běží v České republice už docela dlouho, poprvé s tímto podnětem oficiálně přišli poněkud překvapivě konzervativní lidovci. Možnost elektronických voleb si vetkli do programu už v roce 2006. Hned vzápětí se tématu chytila Unie svobody, které pobyt v koalici s ČSSD zničil voličskou základnu. Chtěla nalákat nové příznivce z řad mládeže.
Unie svobody už se mezi parlamentní strany nezařadila, ale „e-štafetu“převzali občanští demokraté. Ivan Langer v roli ministra vnitra v roce 2007 prohlásil, že elektronické volby jsou skvělý nápad. O rok později podepsal s Českým statistickým úřadem memorandum, na základě něhož se začalo chystat technické řešení. Poprvé si měli Češi hlasování z domova ozkoušet v senátních volbách roku 2010.
To se nestalo, stejně jako se nenaplnil ani jeden z následujících termínů, bez ohledu na to, kolik usnesení vlády přijaly nebo kolik memorand ministři podepsali. První ranou pro projekt byla ekonomická krize. Nečasova garnitura měla plno jiných problémů k řešení a nápad musel stranou.
Argumenty pro opakované odkládání zůstávají stejné, ať už je umoci kdokoli – bude to moc drahé, lidé přestanou volbám věřit, protože cokoli, v čem je internet, se dá zmanipulovat. Otázkou je, od čeho se odvíjí přesvědčení, že Češi víru ve volby mají. V těch předloňských do Evropského parlamentu dorazilo k urnám rekordně nízkých 19,5 procenta voličů.
Jedním z přínosů, které by e-volby měly mít, je přitom právě zvýšení voličské účasti. Mohli by se pohodlně zapojit všichni, kdo pobývají v zahraničí, ať už dlouhodobě, či na kratší cestě, volby by získaly přitažlivost i pro mladší generace. Pokud si mají Češi vybrat mezi odjezdem na chatu a výpravou za plentu s hlasovacím lístkem, málokdo v sobě najde tolik občanské zodpovědnosti, aby víkend v přírodě obětoval.
Česká republika se na hlasování přes internet hodí i svou velikostí. Když se počátkem milénia debata o internetové demokracii v Evropě rozhořela, brzy se začalo ozývat, že se systém musí nejprve ochodit v menších zemích. Zatím se do toho pustilo jen Estonsko. Poprvé v roce 2005 při výběru komunálních zastupitelů, o dva roky později poslanců. Od té doby v tom neustalo a všechno funguje. Přesto čeští úředníci a politici raději zdůrazňují problematické příklady ze zemí, kde se při elektronické volbě něco nepovedlo, namísto toho, aby se podívali čím to, že Estonsku se to daří.
Selhání provázelo i jeden z prvních českých pokusů o e-hlasování na vnitrostranické úrovni. Starostové a nezávislí si v roce 2011 chtěli vybrat nového předsedu přes iPad. Většina jich ale ve čtvrtém kroku zapomněla volbu potvrdit závěrečným o. k., a tak se nakonec hlasovalo zvednutím ruky. Byznys ale už v roce 2003 dokázal, že to jde i ve zdejší zemi – Český Telecom si tehdy prvně elektronicky zvolil dozorčí radu.