V Česku žert nikdy nespí
Nejdřív Milan Kundera povolil, aby se na audioknihu Směšných lásek načetla i slavná povídka Já truchlivý Bůh. Potom svolil k novému inscenování hry Ptákovina v Činoherním klubu a následně i k jejímu knižnímu vydání.
Přitom obě díla v doslovu k polistopadovému vydání Žertu romanopisec zařadil mezi ta, která považuje za nepodařená. Což by se dalo interpretovat tak, že světoznámý autor přece jen českému čtenáři dává něco navíc – ze staré známosti. I když se většinou spíše zdůrazňuje to, že Milan Kundera bývalé krajany naopak „bere u huby“, protože jedině v českém překladu nevycházejí jeho poslední, francouzsky psané romány.
Jenže by se to dalo říci – nahlédnout – ještě jinak. Totiž že Kunderovy nejnovější romány české čtenáře zas tolik nezajímají, rozhodně méně než jeho díla ze šedesátých let. Jako kdyby tuzemský čtenář chtěl toho „svého Kunderu“– ať už proto, že takového si ho tehdy zažil, či proto, že tenkrát jeho díla – velmi zjednodušeně řečeno – ještě o humoru nedumala, nýbrž byla humorná.
Autorovo odvržení povídky Já truchlivý Bůh se totiž zdá být až jakýmsi trestem žárlivého otce, který moc dobře ví, že v tomto textu je vlastně všechno, co následně rozepisoval v románech. Navíc tato povídka zůstala v českých srdcích i díky skvělému filmovému zpracování s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským. A filmové adaptace se tehdy dočkal i Kunderův první a velmi úspěšný román Žert.
Dlouhé ticho, prosím
To druhý román, který byl dopsán v roce 1969, již vyjít nemohl. A v samotném textu s názvem Život je jinde jako by se už i ozývala ona proluka mezi autorem a českým publikem. Jako by se Milan Kundera už českému prostoru vzdaloval – někdo by zde asi i dodal, že je cítit, že román počítal spíše s recepcí zahraniční než českou.
Kdo měl o tento román opravdu zájem, mohl si ho dávno pře- číst díky exilovému vydání v nakladatelství manželů Škvoreckých, ovšem prvního vydání v České republice se román Život je jinde dočkal až nyní – což od roku 1989 záviselo už jen čistě na autorově rozhodnutí, nikoliv na vnějších okolnostech. Milan Kundera je mistrem v tom, aby publiku vsugeroval až jakýsi obřadný přístup ke svému dílu. A tak si vždycky před jeho vydáním umí udělat i dlouhé ticho, aby pak bylo přivítání o to pompéznější.
Bylo by jistě zajímavé zjistit, kdo jsou ti, kteří si teď Kunderův „nový“román kupují. Jsou to ti, kteří Kunderu znají ještě ze šedesátých let? Nebo to jsou spíš mladí básníci, jejichž oblíbenou kratochvílí je debatování o „angažované“poezii? Každopádně lze už teď s jistotou říci, že tento román, příběh o básníkovi točící se kolem roku 1948, zde tak jako Já truchlivý Bůh či Žert určitě „nezlidoví“.
Sranda kopanců
Život je jinde je typický Kunderův román zdaleka nejen proto, že má sedm dílů. Hlavně se v něm ani tak nevypráví, jako spíš rozmýšlí a ukazuje. Ne, tady nikdo nechce ohromit dechberoucím příběhem, tady se vytvářejí modelové situace, které vždy něco znamenají. Každé gesto je symbolem, protože to tak zkrátka autor chce. Romanopisec je zde tedy naprostým diktátorem a opravdu nehodlá nikoho okouzlovat barvitým vyprávěním, chce okouzlovat moudrostí, kterou navěšuje na konání postav, v důsledku toho poněkud neživotných, loutkovitých.
Nicméně kapitolami románu prosvítají i skvělé pozorovací schopnosti Milana Kundery – a z nich zas vychází rovněž vynikající formulace při popisech lidského chování. Týká se to především přesného zachycení děsivého, dusivého vztahu Jaromila a jeho matky.
Ono vzdalování se českému prostředí jako by pak bylo nazna- čeno i v tom, že vypravěčský manipulátor vůbec nepřipouští, že by mohl být truchlivým Bohem, protože pro jistotu už stojí zcela mimo příběh, nad ním. Přitom i v tomto románu ještě najdeme důkaz, že si Milan Kundera uvědomuje specifika středoevropského prostoru, kde se patos obrací ve směšnost: „Ó Čechy, sláva výstřelů se ve vás tak často mění ve srandu kopanců!“
Druhý román Milana Kundery Život je jinde, dokončený v roce 1969, se v České republice konečně dočkal prvního vydání.
Bratr míří za kopečky
Nicméně se Život je jinde dá považovat za jakýsi bod zlomu – jako by zde Milan Kundera středoevropské „nesmíš se brát tak vážně, to by bylo směšné“poprvé zaměnil za exportní „jestli se nebudeš brát vážně, budeš leda k smíchu“. A právě tato vážná póza se pak při „návratu“do Čech zdála zdejším čtenářům mnohdy směšná – a jako by trvalo dlouhá léta, než autorovi došlo, že si je opravdu nakloní nejsnáze tím, když jim dá nejen Žert, ale i povídku Já truchlivý Bůh či hru Ptákovina.
Román Život je jinde tak zdaleka není jen účtem vystaveným básnické generaci, která ze sebe na povel soukala veršovánky o Stalinovi a traktorech. Je to taky román, kde se vytrácí „uzemnění“, tedy souvislost s opravdovým životem – za všechny lze zmínit nepravděpodobnou zápletku, v níž Jaromilova dívka přijde s výmluvou, že se opozdila proto, že se loučila s bratrem, který se rozhodl odejít za kopečky.
Jistě, možná by se dalo říci, že už v Žertu třeba pasáže o době, kdy byl Ludvík „černým baronem“, nevyznívají příliš důvěryhodně a životně, ale teprve Kunderův druhý román jako by se povznesl nad skutečnost – pro někoho kvůli románové autonomii, pro jiné prostě proto, že nic jiného nezbývalo.
A na závěr ještě malý paradox: Milan Kundera je známý odpůrce autorské biografie, kterou vidí vedle díla jako naprosto nepodstatnou, ale zároveň i velký románový voyeur. V románu Život je jinde – a nejen zde – tak hojně využívá biografií velkých autorů a cituje i z jejich korespondence. Život je ale jinde, rozhodně ne v nahlížení do soukromí slavných literátů... Jistě, chybovat je lidské. A román je past na každého, kdo si hraje na božského hrdinu.
Milan Kundera: Život je jinde