Síla staromistrovské malby
V Irsku narozený Američan Sean Scully (* 1945) je jedním z nejznámějších žijících malířů. Jeho díla sbírá Metropolitní muzeum v New Yorku, londýnská galerie Tate, ale také třeba Bono z U2. Výběr z jeho obrazů, kreseb a fotografií je nyní vystaven v Domě umění v Českých Budějovicích. V České republice vůbec poprvé.
Bylo by pošetilé začínat byť jen zkráceným výčtem míst, kde Sean Scully již vystavoval. Seznam by zabral většinu textu. Jenom v loňském roce proběhla řada výstav od Číny po Brazílii, včetně Benátského bienále. Zvláště v Číně roste ohlas maleb umělce rychlým tempem, výstavy navštěvují statisíce diváků a recenze se počítají ve stovkách. Základem úspěchu je přístupný abstraktní jazyk. Jednoduše lze v tomto ohledu Seana Scullyho označit za plnohodnotného a věrohodného pokračovatele umělců jako Henri Matisse, Piet Mondrian nebo Mark Rothko.
Výstava s anglickým názvem The Body and The Frame (Tělo a rámec) poprvé představuje autorova díla v České republice, a i proto má podobu značně zhuštěné retrospektivy. Vzhledem k prostoru galerie zde pochopitelně chybí řada autorových zlomových děl, avšak jsou tu přítomny všechny jeho tvůrčí oblasti. Hlavní roli mají obrazy, vedle nich jsou také kresby odkazující na nemnohá sochařská díla Seana Scullyho a nechybí tu ani fotografie.
Obrat v Maroku
Nejstarší vystavené dílo, kresba ležící figury, je z roku 1964. Na protější zdi je malý olejový pastel na papíře z roku 1969, tvořený barevnými liniemi. Právě v roce 1969 pobýval Sean Scully nějaký čas v Maroku a na základě tehdejší zkušenosti opustil figurativní malbu a začal se soustředit na linie. Když vzpomíná na zážitky z Maroka, tvrdí, že všudypřítomné linie si ho tak podmanily, že zemi málem nebyl schopen opustit. Zemi opustil, linie mu zůstaly.
Výstava se soustředí na obrazy přibližně z posledních deseti let tvorby. Přesné linie rané tvorby se rozpouštěly do širokých, gestických tahů malby barvených polí už začátkem 80. let a od té doby Sean Scully neustále tyto obrazy rozvíjí. Možná by se dalo říci, že i variuje, protože rozpoznat, zda jde o dílo z konce 80. let, nebo o dílo dokončené před rokem či dvěma, je obtížné, ne-li nemožné. Je zřejmé, že si je vědom toho, čeho dosáhl, a že se mu to líbí. Otevřeně svá díla obdivuje a zdůrazňuje, že je malířem těla, že jeho malba je plná emocí a že uspěl navzdory vlivu minimalismu a konceptuálního umění.
V roce 1975 se umělec rozhodl usadit trvale v poválečném hlavním centru světového umění v New Yorku a jako jeden z mála zde poměrně rychle uspěl. Dodnes převážně žije v New Yorku (od 1983 má občanství USA) a sám se považuje za amerického umělce, navzdory tomu, že se narodil v ir- ském Dublinu a že pravidelně pobývá na statku v Bavorsku. Dvakrát (1989 a 1993) byl také nominován na uznávanou národní britskou Turnerovu cenu, ale radím cenu před umělcem příliš nezmiňovat. Byl jsem svědkem toho, když dotaz na tuto cenu padl a následovala sprcha nepublikovatelných výrazů.
Obrazy jako náprava světa
Centrem výstavy jsou dvě rozměrná plátna Doric Hero (2013) a Doric Night (2011). Centrem jsou zde proto, že nejlépe odráží spojení intimity amonumentality obrazů Seana Scullyho. Sám umělec je v dobrém slova smyslu monumentem současné malby, v jeho malbě se přiznaně zrcadlí největší malířiminulosti a současně vytvořil silný osobní styl. Navíc temné obrazy ohromí už svými rozměry, prostor galerie jim jen taktak stačí a divák se nevyhne tomu, aby je prozkoumal opravdu z bezprostřední blízkosti.
Díla nevypráví příběhy, a jak k obrazům napsal malířův přítel německý filozof Jürgen Habermas, obrazy ani nemají povinnost se samy vysvětlovat. Možnosti vztahování se k obrazům jsou otevřené, ačkoli některé svými názvy jasně evokují konkrétní námět (jako zmíněné antické Řecko). Autor sám říká, že hlavní věcí, kterou maluje, jsou vztahy a obrazy vlastně napravuje svět. Obrazy tvoří skladba třeba i neladících prvků, a přece nakonec vytvoří jeden celek obrazu. Vztahy jednotlivých polí k sobě a k celku jsou smyslem a také jádrem toho, proč na ně kladně reagují lidé po celém světě. Dokonce někteří kritici zmiňují až erotická napětí měkkých spojů jednotlivých barev. Tím si úplně jist nejsem, ovšem co se mi zdá zjevné, je malba silná a jistá, která se vědomě řadí do tradice Tiziana, Rembrandta, Halse, Velázqueze, Maneta, Matisse, Rothka. A to doslova, protože zkušené oko znalce opravdu může vidět přímou spojitost s draperií od Velázqueze nebo rukávem od Rembrandta. Výraznou malířskou zručnost lze obdivovat pro ni samu, je však spojena s jasným vědomím toho, jak a k čemu ji použít.
Čím si vysvětlit ohlas u široké veřejnosti, včetně dětí, a současně i uznání znalců? Pojmenoval bych to jako suverénní ovládnutí a pochopení malby, díky nimž je malba syrová a přímá, nebojí se být krásná, protože ví, že se nepodbízí. Opírá se o nahromaděnou zkušenost malířství a přitom nerozmělňuje dědictví, ale přidávají k němu novodobou vrstvu. Je to v nejlepším slova smyslu staré poznání v novém hávu.
Sean Scully: The Body and The Frame
Autor je historik umění