Prokletí českých hradů

Nelze si toho nevšimnout: průvodci i průvodkyně po českých hradech jsou evidentně posedlí představou, že to zdaleka nejzajímavější, co mohou návštěvníkům památky předvést, je záchod. Průvodce vpustí výpravu do některé z místností, zatváří se lišácky a rozverně se optá, zda někdo z přítomných pozná, co je ve výklenku za ním. Popřípadě vznese dotaz, co že je to prevet. A následně žádá publikum o příslušný staročeský výraz, čímž buď celá legrace vrcholí, nebo, v horším případě, průvodce přislíbí ukázku ještě několika dalších prevetů s tím, že o nich výpravě ještě ledacos zajímavého poví. To pak vede k vysvětlení, jak se historický záchod používal, proč se už nepoužívá (chodí pod námi druhý prohlídkový okruh), případně k zavzpomínání na to, co se stalo, když někdy někdo ono zařízení v nouzi přece jen použil (zájemcům o takovou historku doporučujeme například státní hrad Švihov).

Dal by se v tom spatřovat zoufalý pokus zpestřit lidovým vrstvám dlouhé výčty šlechtických rodů, které se v objektu vystřídaly. Až na to, že účastníci prohlídky už viděli takových prevítů obvykle tolik, že je dětinská hra nikterak nerozparádí a slovo, které průvodce z návštěvníků páčí, zní často už jen tiše, smutně a rezignovaně.

Větší úspěch je nutné přiznat ještě nevkusnější zábavě, a to strašení výletníků různými nástroji útrpného práva. Prim zde nepochybně hraje hrad Loket, v jehož rozvětvených sklepeních se za velkého zájmu dětských návštěvníků na různých mučidlech svíjejí pohyblivé figuríny.

Všechno to souvisí s trpkou pravdou, že prohlídky českých hradů jsou často kromobyčejně nudné a výklad bývá koncipován tak, aby návštěvníky do tří minut uvedl do katatonického stavu. Přitom jde často o zajímavé informace, jen je stravitelně podat. Jsou památky, jejichž kasteláni a průvodci to dokážou – i bez prevetů a mučidel.