Pan Karel a my
Oslavy 700. výročí Karla IV. se omezily na hledání paralel s dneškem. To podstatné nám ale uniká
Letošní oslavy 700. výročí narození Karla IV. zahrnovaly řadu akcí – včetně právě reprízovaného desetidílného televizního dokumentu. Přesto lze cítit určité zklamání. Zamyšlení nad odkazem doby Karla IV. se omezilo na hledání paralel mezi středověkem a dneškem, na úvahy, zda byl Karel IV. vizionář, nebo pragmatik, případně na otázku, zda Karel byl, či nebyl Čechem.
Jak to tedy bylo? Karel IV. samozřejmě byl pragmatik, což se ovšem nevylučuje se schopností mít vize. Podstatný je charakter těchto vizí, tedy to, zda se týkají zájmů nadosobních (situace typická pro středověk), nebo zájmů privátních a okamžitých (jak je typické dnes). Takže mezi pragmatismem Karlovým a dnešním zeje hodně velká propast, která nezmizí ani tehdy, když nezapřeme morální pochybenost některých Karlových „pragmatických“kroků.
Hledat paralely či souvislosti mezi dneškem a dobou Karla IV. může být matoucí. Žádné nejsou – snad kromě té souvislosti, že na památkách z doby Karla IV. nemálo vydělává turistický ruch. Ekonomická výnosnost Karlových uměleckých počinů byla silnou motivací i k jejich vzniku. Neméně důležitá však byla estetická, materiálová, řemeslná a především spirituální kvalita dvorského umění a její přenášení do každodenního života. To nám dnes uniká. Umění žije svým izolovaným životem stejně jako víra v Boha, k jehož poctě „umění“ve středověku vznikalo.
Spiritualita panování
Spirituální aspekt panovnické moci, bez něhož si Karel IV. nedovedl svou vládu představit, je také mrtev. Karlovým nejbližším spolupracovníkem byl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jenž se přímo podílel na jeho politických aktivitách a vnášel do nich sakrální rozměr. Arcibiskup řídil také reformu církve, kterou Karel vydatně podporoval nejen kvůli církvi a víře samotné, ale především proto, že pokud měla dobře fungovat světská vláda, musela dobře fungovat i organizace církve, která jedině tak mohla být mocenskou a finanční oporou Karlových politických plánů. K takové spiritualizaci moci jako za Karla IV. už nikdy nedošlo. Panovníci si s arcibiskupy rozuměli stáleméně a ti se stáleméně po- díleli na vládě. Společnost od Boha postoupila k ateismu, od monarchie k republice. Pokoušet se dnes o dotyk světské a církevní moci, čehož jsme občas svědky, je jen povrchní politické gesto bez hlubšího smyslu.
Zvláštní kapitolou jsou úvahy o tom, že se Karel IV. nepovažoval za Čecha. V důsledku mohou vést ke zpochybňování Karlova významu pro naše dějiny, což se zřejmě dobře hodí v době, kdy do zhloupnutí opakujeme sebemrskačské fráze o své malosti, kdy český ministr kultury navštěvuje sudetoněmecké sjezdy a kdy národní obrození, respektive vše, co by je mohlo připomínat, pokládáme za projev nacionalismu. Ani si to neuvědomujeme, ale národnostní konflikt mezi němectvím a slovanstvím (či češstvím), který popsal František Palacký, neskončil. Trval za první republiky, pokračoval za okupace, kdy byly nepřípustné úvahy o svébytnosti české kultury, a byl součástí i komunistické ideologie, která se následky německé propagandy snažila vymýtit. Dnes říkáme, že Karel byl Němec stejně jako Čech, a uchylujeme se při tom k módnímu, leč nicneříkajícímu slovu „Evropan“.
Připomeňme tedy, že Karel IV. chtěl obnovit sílu českého přemyslovského státu, a proto se hlásil k matce Elišce Přemyslovně a ke svému předkovi, přemyslovskému světci sv. Václavu. Karel, který byl v prvé řadě českým králem a teprve pak římským cí- sařem (druhým by bez prvého nebyl), se za Čecha považoval už jen kvůli své politické strategii. Že se jeho myšlení lišilo od myšlení Palackého a jeho pokračovatelů, je vcelku samozřejmé.
V českých zemích prožil 17 let
Doklady o vztahu Karla IV. k českým zemím posbíral v roce 1878 historik Josef Kalousek. Spočítal, že Karel strávil 17 let života v zemích Koruny české, z toho 14,5 roku přímo v Čechách (deset let v Praze). Osm měsíců pobyl na Moravě, 16 měsíců ve Slezsku, 13 let na cestách, čtyři roky ve Francích a z toho dva roky a deset měsíců v Norimberku, který se tak mohl pokládat za Karlovu druhou rezidenci vedle Prahy. Karel IV. samozřejmě – vedle češtiny a dalších řečí – ovládal němčinu a byl příznivcem německé literatury, nicméně hlav- ním úředním jazykem na jeho dvoře byla latina. Dvorští úředníci byli vesměs z českých zemí, také kancléř byl zpravidla biskup ze zemí Koruny české. Jak Karlovi záleželo na českém království, dokládá i to, že zamezil tomu, aby se s ním zacházelo jako s lénem římské říše. Na rozdíl od dnešních vládců se o český stát zodpovědně staral a usiloval o kompaktnost a nezcizitelnost českého královského majetku. V tomto směru dosáhl sice jen dočasných úspěchů, ale to jeho snahu neumenšuje. Současní politici bez skrupulí rozprodávají všechno, dokonce i vodu. Prodávají i historické památky, čímž v mnoha případech otevírají cestu zrůdnému zneužívání jejich historického potenciálu a komplikují jejich památkovou ochranu (aktuální případ pražské Invalidovny je jenom jedním z řady). Fakt, že výprodej veřejného majetku poškozuje stát a jeho obyvatele, platí dnes stejně jako v době Karla IV.
Podle mého názoru by nebylo na škodu zkusit alespoň trochu pochopit mentalitu předků a připustit, že naše vzorce myšlení a chování nejsou dokonalé. To, že o něčem takovém zjevně nemíníme ani přemýšlet, naznačuje, že buď nám v cestě stojí lhostejnost k historickému odkazu doby Karla IV., nebo že je Karel IV. už jen vyprázdněným symbolem, jak také zaznělo v jedné z debat. Pak ale nevím, proč jsme mu nachystali tak velkolepé oslavy.