Když hlučná Tour de France ztichne
Narodila se už před 113 lety. Ale každý rok je jiná. Jak jsem viděl letošní Tour?
me předat co nejvíc emocí, podněcovat jejich představivost,“vykládá mi Luis Alfredo Castro, který objel už pětadvacet ročníků Tour. S kolegou Franciskem Lechugou sedí na asfaltu za cílem a navzájem si předávají mikrofon, zatímco ten druhý nabírá dech.
„Před reportáží provádím dechová cvičení jako zpěváci,“říká Castro. Tu a tam reportáž přeruší a z bloku sami předčítají do mikrofonu reklamy. „To proto, že cestu sem nám zaplatilo šest firem.“
Pantano vyhrává etapu a u pódia mu zazvoní telefon. Volá kolumbijský prezident, chce pogratulovat. Vítěz dne dojatě odpovídá.
Na Tour, té tiché i hlučné, jde o emoce, o vášeň, o utrpení, o euforii. „Nikdy nevíte, co na vás vrhne,“říká Chris Froome. Na Juliana Alaphilippa vrhne poryv větru o síle 42 km/hod., který ho při časovce smýkne na skálu.
Bolest i vášeň se naopak snoubí v příběhu Pierra Rollanda. Jeho kolegové se domnívají, že jede se zlomenou rukou, on tvrdošíjně odmítá jít na rentgen, protože: „Já nechci vědět, jestli je zlomená.“V úniku útočí na prvenství v 19. etapě, jenže místo toho se po pádu klouže jeho tělo z asfaltu až mezi kravský trus, což komentuje slovy: „Od snu na galeje za desetinu vteřiny.“
Za cílem se sklesle opírá o řídítka, dres potrhaný, krev všude možně, ruka i bok zafačované. Ale dojel! „Jediné, co musíte po takovém pádu udělat, je šlapat dál.“
A co myslíte, že udělá další den? Je v úniku znovu. Nikdo není na Tour nezranitelný. Snad jedině Chuck Norris... ... a Peter Sagan. Roman Kreuziger o něm vykládá, že je zvíře. Rafal Majka soudí, že je to stroj. A jeho velká fanynka Ginevra Gargantiniová v sobotu na Twitter píše: „Sagan je bůh. Copak by někdo jiný v zeleném trikotu tahal v úniku tak zaníceně pro svého týmového kolegu?“
Ale on je i ten Sagan nakonec přece jen člověk. Což Slovák dokáže, když jej v etapě na Emosson přepadne nutkání a z trati zabočí do karavanu fanoušků.
Tour, to je zároveň chaos. Musí být. Sice organizovaný, přesto chaos. Ubytování v jejím okolí často nebývá k mání už v dubnu. A i když ho máte objednané a potvrzené jako my vMontpellieru, recepční vám přesto může říci: „Už pokoje nemám. Booking.com nám sem pořád ně- koho nasmlouvával, a my už přitom dávno byli plní.“
Tour, hlavně v posledním týdnu, je i ruskou ruletou. Alespoň Tejay van Garderen z týmu BMC to tvrdí. Na koho to padne? Kdo selže? Kdo se na samém konci uvaří? Van Garderen a Mollema mezi nimi budou. I Fabio Aru, vítěz Vuelty, bude s obličejem zkřiveným bolestí marně toužit po „Energii pro budoucnost“, jak ji propaguje reklama na autobusech jeho týmu Astana.
A comá potom říkat Tony Martin z Etixxu? Jedenadvacet dnů se trmácí Francií. A v ten úplně poslední musí na kostkách Champs-Elysées vzdát kvůli zranění kolena. „Ach, ty nešťastný chlape,“obejme ho jmenovec v týmu Dan Martin. V Paříži vše končí. Obavy z útoku teroristů střídá mix úlevy a rozjařenosti.
Na samém konci voní Tour jinak.
Voní po pizze, která na jezdce čeká u týmových autobusů.
Voní po pivu i šampaňském, které najednou týmoví šéfové vyndávají a všem rozlévají. „Máte, prosím, ještě bidony?“ptá se malý klučina u autobusu Tinkoffu. „Už ne, chlapče. Už žádný nezbyl. Už máme jen šampaňské,“odpovídá mu masér Masanori.
Pozdě večer, v hotelu Hyatt, pak voní Tour už úplně nepatřičně, po drahých parfémech. Vnesly je sem ženy a přítelkyně cyklistů.
Také Matteo Tossato tady má tu svoji. Nejstarší účastník závodu, 42letý veterán, právě absolvoval svůj 34. třítýdenní podnik Grand Tour. A stále nemá dost. Tak tedy zase za rok. „Když na trati trpíte, občas si říkáte: Proč o té Tour každý tolik mluví!“vykládá Dan Martin. „Ale potom s ní dorazíte až do Paříže a její magično vás doslova pohltí.“
Tour, hlavně v posledním týdnu, je i ruskou ruletou. Na koho to padne? Kdo selže?