Přichází čas útočících „hraničářů“
Dnešní společnost je nefunkční, degeneruje a plodí stále víc hraničních osobností, říká v rozhovoru pro LN psychiatr Radkin Honzák
LN Když přemýšlíte nad případem ženy, která byla puštěna z bohnické psychiatrické nemocnice a ještě téhož dne na Andělu v supermarketu vraždila, k čemu docházíte – je to chyba?
Není to chyba. Je to jedna z možností, která se stát může, která se stává a která se bohužel bude stávat čím dál častěji.
LN Stalo se něco takového v praxi i vám?
Nestalo, ale i já jako lékař mám „své“sebevrahy.
LN Řekl jste, že se takové případy budou stávat častěji. Proč?
Neurolog by vám odpověděl prostým konstatováním: Každý záchvat zvyšuje riziko, že přijde další záchvat.
LN V sociálním prostředí platí totéž?
Ano. Každý takový akt zvyšuje pravděpodobnost, že se v nejbližší době objeví akt další, který bude jeho nápodobou. V psychopatologii máme fenomén, kterému říkáme Wertherův efekt – vydání té Goethovy knihy odstartovalo mezi adolescenty vlnu sebevražd. Novodobou replikou téhož je třeba tragická smrt princezny Diany. Podle The British Journal of Psychiatry během čtyř týdnů od její smrti vzrostl počet sebevražd mladých žen o 17 procent ve srovnání s předchozími čtyřmi roky.
LN Kde se v nás lidech bere ta touha po nápodobě?
Jsme vybaveni zrcadlovými buňkami.
LN Jak působí?
Budu zívat a vy po určité době – pokud je ten podnět dostatečně silný – začnete zívat také. Pokud nás tu bude sedět víc, budeme za nějaký čas zívat všichni.
LN Nepoznáte vy – psychiatři – člověka, který bude nápodoby schopen mnohem více než někdo jiný? Tím se opět vracím k té puštěné ženě, která ten samý den vraždila.
Kdo všechno patří do blázince?
LN To nevím. Ví to psychiatr?
My – lidé, tedy i psychiatři – nepoznáváme realitu, nezapomínejme na to. My si ji jen modelujeme. Jenže naše modely jsou postaveny v newtonovském světě, ačkoli už sto let žijeme v úplně jiném světě.
LN Psychiatr neví, jaká je „realita“mozku pacienta?
Pozitivistický přístup k psychickým chorobám si opravdu představuje, že ví, co se v pacientově mozku děje, ačkoli ví – s odpuštěním – starou belu.
LN Diagnóza v psychiatrii není ověřitelný „fakt“?
Diagnóza není žádná entita, je to dohoda. My jsme se dohodli – a vycházíme přitom z behaviorálních a průběhových kritérií – na tom, že něčemu, co rámcově nějak vypadá, budeme říkat „deprese“, něčemu jinému „schizofrenie“atd., přičemž o tom víme naprosté minimum.
LN Ale třeba u angíny víme dost.
Ano, přijde streptokok, sedne si na mandle, udělá zánět. Máme příčinu, máme průběh amáme léčbu. Zabijeme streptokoka a je to. Jenže psychická porucha není angína – psychická porucha není „nemoc“ve smyslu nosos, tedy neumíme u ní postavit žebřík kauzalit. Psychickou poruchu poznáváme z toho, jak se člověk chová a jak vám odreferuje, že se cítí. Čili máme jistá kritéria: je myšlení člověka koherentní, nebo je ovlivněno bludy, halucinace- mi? Pokud se u něj bludy neprojevují, většinou dojdeme – my psychiatři – k tomu, že člověk ví, co dělá, ví o normách, které ve společnosti existují, a ví, že jejich překročení není správné a že to bude penalizováno. To je celé.
LN Pojďme zpět k psychickému rozpoložení člověka, který je puštěn z Bohnic a jde vraždit.
A hned si řekněme, že každý člověk může být vrah.
LN Opravdu?
Opravdu. Každý, kdo má ruce a nohy. A pak, pokud dovolíte, trochu zeširoka: hned po početí, během matčina těhotenství, na nás působí její stresy, působí na nás i to, jestli nás chtěla, nebo nechtěla, jestli kouřila, chlastala, jestli brala drogy. Po narození vzniká specifická Bowlbyho připoutávací vazba, hojně citovaná v angličtině jako attachment. Hlavně během prvního roku a pak během prvních dvou až tří let poskytuje tato vazba dítěti míru pocitu bezpečí se světem a se sebou a taky míru sebejistoty. Pokudmatka není schopna, třeba proto, že trpí depresí, poskytnout dítěti soubor bio- a psychosociálních nabídek, které dítě potřebuje, ono začne trucovat. Začne pozornost tvrdě vyžadovat – z těchto dětí vyrůstají, a mějte na paměti, že to je obecný model, protože kromě matky na dítě působí mnohem více vlivů, ti takzvaně pasivně agresivní jedinci, kteří nechtějí spolupracovat a kteří každého vnímají jako potenciálního nepřítele. Jestliže je vazba ještě méně kvalitní, výsledkem může být, že dítě se nenaučí navázat k nikomu vztah, ale přitom na vztah (na jeho vytvoření) velice tvrdě naléhá – často sebedestruktivně. Přitom ale je schopen rozpoznávat důsledky svých činů a ovládat je, takže je „příčetný“.
LN Mluvíte o psychopatech.
Jen o jednom jejich typu. Ale pozor, jen o takzvaných psychopatech – to slovo se dnes vůbec neuznává. Mluvíme raději o poruše osobnosti. Jsou to hraniční osobnosti, tak je před léty nazval Kernberg, říkám jim hraničáři.
Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze.
Působí jako ambulantní psychiatr v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) a v Remedisu.
Současně je sekundárním lékařem Psychiatrické nemocnice Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Vyznává se z blízkosti k psychosomatickému typu myšlení.
LN Takové osobnosti se z těch dětí stanou, nerodí se takové.
Ano, tento typ osobnosti není naprogramován dopředu. Tento typ člověka ví, co by se mělo dělat, ale v emoční a sociální rovině je to nešťastník, který nemá důvěru v jiné ani v sebe. A jeho potíž vězí samozřejmě i v tom, že se později problém prohlubuje: chová-li se tak, jak se chová, dostává od světa vesměs samou špatnou vazbu a časem si to vše internalizuje.
LN A řekne si: Jsem špatný člověk.
A ještě si k tomu řekne jednu podstatnou věc: jako špatný člověk mohu provádět špatné kousky. Villon přece tak hezky píše: Mne kdyby Bůh tam postavil / a kdyby král v svém dobrodiní / mne statky světa obdařil / a pořád já bych, roven svini, / ved hříšný život, který špiní – / pak ať mne k špalku vleče kat! / Nuzota z lidí lotry činí / a vlky z lesů žene hlad. To právě ona emoční nuzota dělá z lidí lotry. Nemá-li člověk už jako dítě emoční podněty, zlobí, a když zlobí, koleduje si o pár facek, protože pár facek je pro ono dítě přijatelnější než podnětová nuzota. Výsledkem je, že se dítě naučí přijímat pohlavky. Vede život jako zápas. Uznání získává ne jako ten „hodný“, ale jako „špatný“– to s ním se identifikuje a páchat zlo je potom v podstatě jeho svatou povinností.
LN Když se ještě na chvíli přidr- žím toho pojmu psychopat – máme i druhý typ psychopatů. Těmi jsou ti, kdo se jako psychopati narodí.
A těch je jedno procento v populaci, to není problém, pořád jich je stejně. Někteří, ti neúspěšní, sedí ve vězeních, zbytek je na řídících postech. Ten první typ psychopata však ve společnosti, která degeneruje, bohužel stále nabývá na síle. Počet takových jedinců – hraničářů – roste.
LN A společnost se o to rychleji mění.
Niklas Luhman mluví o veřejném prostoru jako o sebetvořícím systému. Společnost je pro něj autopoetickým systémem, který má svá vlastní pravidla a který se sám vyvíjí.
LN Co je modelem pro takový systém?
Třeba mrak. Mrak si pluje, pořád si pluje a jednoho krásného momentu přijde nějaký impulz a mrak se nám změní v déšť. Společenský systém, který dostává impulzy spíš zevnitř než zvenčí, se navíc stává čím dál komplikovanějším, impulzů dostává čím dál tím víc a žádný subjekt na světě není schopen určit, co se stane.
LN Jak mohu mít pak vůbec nějakou sebereflexi, když nevím, jaký následek bude mít ten který můj čin? Jakýkoli čin?
Pocit, který je v tom mraku, ve společnosti zakouším. Jedině z pocitu. LN Komplikovanost reality si ale přece mohu nějak zredukovat, abych ji poznal, nebo ne?
Ovšem, ale co je redukce? Redukce nespočívá v tom, že něco vysvětlím jednodušeji, ale že se na něco vykašlu. A bohužel, společenské systémy se mají tendenci vykašlat na to, z čeho vznikly – na morálku, slušné vychování, non-agresivitu. Ale dovolte mi jeden exkurz: v roce 1968 vytvořil americký etolog John Calhoun myší ráj, experimentálně. Podle jeho výpočtů měl pojmout tři tisíce myší a on tam nasadil čtyři páry. Myši byly napřed pracovité, rozdělily si teritorium, rozmnožovaly se atd. – ale rozmnožily se zhruba jen na počet dvou tisíc jedinců, ne na ty namodelované tři tisíce, a v tu chvíli začal totální úpadek myší společnosti. Pro mladé jedince už nebyly k mání sociální role. Myši začaly být agresivní, vyrostla speciální kasta, které Calhoun říkal „krasavci“, což byli naprosto debilní samci, kteří se šlechtili, samice byly agresivní a ukusovaly si kusy ocasů atd. Prostě a jednoduše: myši šly do kopru, ačkoli měly optimální podmínky k žití. A ten experiment Calhoun prováděl opakovaně.
LN A zjistil Calhoun, že existuje nějaký stav myší společnosti, kdy myši nezdegenerují?
Zjistil. Když je zaměstnal a všechno nebylo tak jednoduché jako v myším ráji. Třeba když se myš chtěla napít, musela jiná myš zmáčknout páčku. Myši musely kooperovat! Myší společnost tím byla před úpadkem zachráněna.
LN Proč vlastně mluvíte o myších? Je to analogie?
Konrad Lorenz kdysi řekl, že existují pouze dva druhy, u kterých je vnitrodruhová agrese na takové úrovni, že se vyvražďují. Jedním jsou krysy, druhým lidé. Nedodal už, že to může být proto, že jsou oba přemnožené.
LN Co znamená kooperace ve vztahu k tomu, o čem hovoříme, tedy o lidech s poruchou osobnosti, kterých přibývá a kteří vraždí?
Když jsem byl malý, jezdil jsem k dědečkovi za Prahu na statek. Ta vesnice, ve které jeho statek stál, měla tak maximálně sedmdesát čísel popisných a ta sedmdesátá chaloupka byla pastouška, kde bydlela příšerná ježibaba. Té jsme se jako děti báli a současně jsme se jí posmívali. Zplodila syna, který nevynikal intelektem a neměl dobře zvládnutou sociální roli, a on na té vesnici dělal to, čemu se říkalo podruh – prostě pomocné práce. Jinými slovy, ten synek byl pod kontrolou společenství, byl vpleten do jeho vazeb. Za svou užitečnou práci dostával stravu a ostatní potřebné věci, a když chtěl dělat nějakou paseku, vesnice ho zpacifikovala docela rychle.
LN Dnešní společnost je komplikovanější než vesnice o 70 domech.
To je pravda. A systém důvěry, pravidel, na který jsme byli zvyklí spoléhat, je rozbitý.
LN Letíme prostorem, jsme přece součástí toho mraku, o kterém jste mluvil, a maximálně se v letu můžeme přidržovat tyče – a říkat tomu jistota.
A v situaci, ve které jsme, v situaci, kdy systém pravidel mizí a kdy už máme jen tu tyč, do sebe vše v tom společenském mraku začne narážet a vygeneruje se víc anomálních jedinců (hraničářů) a logicky i víc anomálních činů, kterých se budou tito lidé dopouštět.
LN A kterým se nedá zabránit?
Dá se s nimi počítat, ale ta situace, která je vygenerovala, je natolik komplikovaná, že se jim opravdu nedá zabránit.
LN Princip vesnice jako veřejného prostoru, který jste popsal, už neexistuje. Ale máme ještě média všeho druhu, která nás stále hluboce ovlivňují. Nejsou to vlastně moderní „vesnice“? Nemohou dostat ony synky s poruchou osobnosti pod kontrolu právě ona?
Média nechtějí nic jiného než sledovanost. Dychtí po tragédii, po křiklavém porušování pravidel. Média nedělají v podstatě nic jiného, než že šíří atmosféru strachu, dnes třeba strachu z islámu. Mezi lidmi pak roste stres a zvyšuje se šance, že někdo s poruchou osobnosti vezme nůž nebo pistoli a vyrazí. A jakmile to ten člověk udělá, mají média další krásnou zprávu – a asi i radost, protože budou o trochu víc kupována, o trochu víc sledována. Bolševik měl sice hloupé manýry, ale musím říct, že ututlat Hepnarovou bylo to nejlepší, co udělat mohl.
LN Teď by se Hepnarová rozmazala do čtvrtého kolena.
A vytvářela by se tím virtuální realita.
LN Jenže protože, jak říkáte, je společnost stále se vyvíjejícím mrakem, virtuální realita servírovaná médii se může stát realitou.
Lidé jsou do virtuální reality samozřejmě vtahováni, bohužel. Záleží pak jen na každém z nás, zda máme dost „psychopatických prvků“, aby se nám zachtělo z virtuální reality učinit realitu.
LN Popisujete naši skutečnost, jako bychom byli blízko bodu, kdy dojde k explozi – kdy se z onoho mraku rozprší.
Vždyť taky jsme blízko. Jde jen o to, co bude dál.
LN Jste pesimista?
Pesimista? Vůbec nejsem pesimista. Já naopak vidím velkou naději v tom, že se tento mrak sesype a začne se vytvářet mrak jiný. Tentomrak chápu jako nepřirozené provizorium, doufám v to. Přece stav, v němž právě žijeme, není – nemůže být – cílem společnosti, která chce být zdravá.