Bez zábradlí pořád za hubinku?
Město Praha v případě svých divadel postupuje vzácně nekoncepčně. V paláci Adria vybírá minimální nájemné od komerčního Divadla Bez zábradlí, zatímco za tradiční městské scény sídlící v soukromých domech platí nesrovnatelně vyšší nájmy. Divadlu Bez zábradlí ovšem nájemní smlouva končí k 31. 12. 2018 a bylo by na čase, aby město začalo tuto dlouholetou diskrepanci řešit.
Dva a čtvrt roku do ukončení provozu není až tak dlouhá doba, jak by se mohlo zdát, a město by se rozhodně mělo co nejdříve budoucností divadelního sálu v Adrii zabývat. Divadlo Bez zábradlí sem přišlo po působení na různých místech v Praze, mimo jiné na Žižkově či Vysočanech, a provoz zahájilo v únoru 1998.
Divadlo Bez zábradlí se od počátku profilovalo jako komerční scéna s převahou komedií a konverzaček a dalších lehčích kusů. Cíleně divácký repertoár se dramaturgie tu a tam snaží vyvážit serióznější dramatikou, ale většinou nevalné inscenační úrovně, což je celkem pochopitelné, jelikož prolomit jednosměrný styl povrchní zábavy lze jen stěží . Takže nasadí-li divadlo poměrně vrstevnatou hru Jeana- Clauda Carri`erra Terasa s dosti významným existenciálním přesahem (v Divadle Na zábradlí ji v roce 2001 režíroval Jiří Pokorný a cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon si tehdy odnesla Marie Málková), promění se tato v plytkou konverzační komedii o ničem.
Divadlo Bez zábradlí zkrátka představuje typickou městskou bulvární scénu, která má výtečné divácké zázemí a jemu také vychází maximálně vstříc. Je to druh divadelního podnikání, o jehož grantové podpoře se stále vedou spory. Ty jsou součástí širšího vnímání smyslu grantové podpory jako aktu poskytujícího finance inovativní tvorbě, která má hlubší smysl, posouvá vývoj a jejíž efekt se zpravidla neukáže hned. K tomu pozitivnějšímu v programu Diva- dla Bez zábradlí je však třeba přičíst festival Slovenské divadlo, který existuje přes dvacet let a uvádí v Praze tvorbu slovenských divadel, o představení je rovněž značný divácký zájem.
Nejasné představy trvají
Získat na pražském magistrátu informace o tom, jak si představuje budoucnost divadelního prostoru v Adrii, když stávajícímu nájemci končí smlouva, není jen tak. A především Adrii (a jiné městské majetky) má ve své gesci akciová společnostměsta Trade centre Praha.
Radní pro kulturu Jan Wolf (KDU-ČSL) evidentně žádnou vizi o tom, jaký typ divadla by měl v tomto městském majetku fungovat, nemá, tvrdí sice, že by tam mělo být divadlo, jako bývala Laterna magika, které nás proslavilo po světě, ale takové představy lze těžko brát vážně. Podle něj není zmíněná akciová společ- nost povinná vypisovat žádné výběrové řízení a může prostory pronajmout současnému nájemci. „Ale tyto prostory by měla pronajímat za ceny v místě a čase obvyklé,“dodává
KOMENTÁŘ
Problém ovšem je, že současný nájemce platí mimořádně výhodné nájemné, podle Jitky Švarcové z Trade centre Praha výše nájemného divadelního prostoru v objektu Adria činí 40 049 Kč měsíčně. Nájemce se zároveň ve smlouvě zavázal, že bude na vlastní náklady zajišťovat běžnou údržbu a všechny opravy předmětu nájmu a divadelní technologie, včetně modernizace, pravidelného servisu, revizí atd.
Výše zmíněná suma je poměrně pikantní v porovnání s tím, jak obrovské nájmy město platí v budovách, kde sídlí tradiční městské scény (například za Divadlo v Dlouhé platí nájem 7 milionů Kč ročně). A v Adrii, ve vlastní budově, má v pronájmu komerční scénu takříkajíc „za hubinku“. Je to samozřejmě dědictví 90. let a výsledek dlouholeté stále se prohlubující nekoncepčnosti – poslední pokus aspoň částečně „dokopnout“transformaci pražských divadel a vytvořit relevantní kontrolní systém vzal za své po personálních výměnách po posledních komunálních volbách. I radní Wolf připouští, že logické a racionální řešení by bylo, kdyby se věc řešila v kontextu zmíněných pronájmů.
„Prvotní impuls musí přijít od Trade centre Praha, musí navrhnout ukončení nebo prodloužení smlouvy. Město do toho v této chvíli nemá příliš co mluvit.“Na otázku, zda se v případě automatického prodloužení smlouvy neobává kritických reakcí divadelní obce, radní Wolf tvrdí, že je jedině uvítá, což zní poněkud zvláštně. Trade centre Praha pak na do- taz, jak bude záležitost řešit, odpovídá nekonkrétní formulkou, že v dostatečném časovém předstihu a ve spolupráci s hlavním městem Praha.
To, že by tak lukrativní divadelní prostor patřící městu měl automaticky zůstat v pronájmu komerčnímu, umělecky nezajímavému subjektu, je svým způsobem nehoráznost. Zvlášť při četnosti mladých invenčních tvůrců a uskupení, kteří doslova bojují o místo, kde by mohli hrát. To je skutečně kulturní politika, nad kterou zůstává rozum stát.
A samozřejmě je to výsměch, nebo spíš příznačný obraz komercionalizace 90. let, vždyť z Adrie byl v roce 1994 pragmaticky vykopnut Otomar Krejča a jeho Divadlo za branou II. – na něj peníze nebyly. A v uprázdněném divadle se usídlil bulvár nejjednoduššího ražení. Jeden by si naivně myslel, že se divoká 90. léta už přehnala, ale kdo ví.