Plachetkův Don Giovanni se vrátil do Znojma
Jezdit do Znojma na zdejší hudební festival je radost. Každý rok se tu ve vlastní produkci hraje výborné hudební divadlo. V případě letošního Dona Giovanniho Wolfganga Amadea Mozarta se magnetem stalo obsazení. Titulní roli vytvořil barytonista Adama Plachetka, který před deseti lety právě ve Znojmě zpíval svého prvního Giovanniho. Za těch deset let s ním prorazil na „dobrých adresách“– ve Vídeňské státní opeře, v londýnské Královské, v Německé opeře Berlín. A v říjnu ho uvidíme při přímém přenosu z newyorské Metropolitní opery – zde ovšem jako Leporella, tedy ve třetí roli, kterou po Masettovi v této Mozartově opeře vytvořil.
Ze znojemského provedení bylo zřejmé, že Plachetka má tuto operu perfektně zažitou, pěvecky zvládnutou v mužně plném basbarytonu a užívá si roli nenasytného svůdce, který se chtivě vrhá na každou, sotva se namane. A není divu, že mu podlehlo tolik krásek (i stařenka o holi v mužském podání), jak se ve znojemské inscenaci producírují po přehlídkové molu při Leporellově rejstříkové árii – a na závěr si pěkně pohromadě udělají památeční selfíčko.
Giovannimu nemůže odolat ani Donna Anna Jany Šrejmy Kačírkové, která se snaží svůdce v černé masce spíše zadržet, než aby ho vyháněla, jak pak srdceryvně líčí svému snoubenci Ottaviovi – nad vztahem k němu váhá, vše s brilantními koloraturami a dramatickou bolestí z vraždy otce. To Donna Elvíra v podání Kateřiny Kněžíkové je hotová dračice a v perfektně zvládnutých áriích, včetně velmi obtížné vídeňské Mi tradi quell’alma ingrata, znovu a znovu bojuje o Giovanniho přízeň. Zerlina Lenky Cafourkové Ďuricové je důvěřivá koketa, které dělá Giovanniho dvoření docela dobře, ale umí to o svatebním dnu skoulet i se svým snoubencem Masettem.
Vedle suverénního Giovanniho působil Leporello s hutným basem Borise Prýgla jako trochu přičinlivý pořez, který ale dokáže vybuchnout a sbalit kufr na kolečkách, zatímco Don Ottavio Krystiana Adama ve vídeňské árii Dalla sua pace výborně uplatnil piana a hlasovou gradaci. Richard Wiegold měl pro Komtura opravdu majestátní bas a Jiří Miroslav Procházka si poradil s Masettem jako troubou, závislým na své nastávající.
Podpora této vynikající sestavy sólistů od Czech Ensemble Baroque Orchestra tak jednoznačná nebyla. I když se hraje na dobové nástroje a jejich repliky s nižším laděním a měkčím zvukem, šéfdirigent Roman Válek příliš akcentoval dramatický a temperamentní výraz a hodně rychlá tempa – působila uspěchaně, ne vždy vycházela souhra a nezůstával prostor pro větší rozpětí dynamiky.
Po vtipné a nápadité režii Rameauovy La Platée se od francouzské dvojice Constance Larrieu a Didier Girauldon očekávalo podobně mladistvě neotřelé pojetí. V Giovannim ho však nezopakovali. Převlečení postav do současných kostýmů sice otevřelo hereckou stylizaci odvozenou od dnešního chování mladých lidí, ale stíralo jedno ze základních témat konfrontace různých sociálních skupin. První dějství se hraje kolem malého kolotoče se třemi maketami koníčků, vedle stojí malá otřískaná maringotka s okýnkem, ve které Giovanni svádí Annu a servíruje šampaňské. Majitelem této skrovné atrakce je zřejmě Komtur, jehož dcera Anna nosí až příliš vyzývavě krátké sukně, Giovanni v uniformě je nejspíš zřízenec a Leporello v montérkách údržbář. Odkud se přiřítí Elvíra v dlouhé přiléhavé róbě s megafonem přes rameno, už jasné není. Druhé dějství se hraje už jen před stěnou tvořenou rámy s papírovými výplněmi – za obligátního dýmu je protrhne nejprve Komtur a pak i Giovanni.
I když kolotoč navozuje spoustu asociací, zůstaly spíše jen na papíře v programové brožuře, než aby výrazněji rozkryly výklad inscenace. V celkovém vyznění nepřinesl víc než nevydařené milostné hrátky sympatického suveréna nemohoucně stíhaného trojicí mstitelů, než se notně opilý odpotácí do hloubi jeviště.
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Autorka je operní kritička