Ve stopách Mussoliniho

Putin a Erdogan, dva zneuznaní vladaři, uzavřeli spojenectví proti EU a USA

Situace vpravdě absurdní: jeden ze strategických členů NATO se stává hlavním spojencem nejvýznamnějšího protivníka Aliance – Ruska. Družba Moskvy a Ankary je ale logičtější a přirozenější než spojenectví Ankary a Washingtonu. Prezident Ruska Vladimir Putin a Turecka Recep Erdogan mají stejné vzory i stejné cíle a metody, kterými jich dosahují.

Když se Putin rozzlobí

Dva turečtí piloti 24. listopadu loňského roku sestřelili dle pokynů svého velení ruský bombardér SU-24, který opakovaně narušil turecký vzdušný prostor. Když videozáznam zvrácené scény, kdy povstalci jásají nad zohaveným tělem ruského pilota, poněkolikáté zhlédl prezident Putin, zaskřípal zuby a řekl: „Je to rána do zad.“Když se Putin zlobí, má to vždy vážné důsledky. Vznesl nesplnitelný požadavek: pokud turecké vedení tvrdě nepotrestá všechny vrahy ruského pilota, bude Moskva pokládat Turecko za nepřítele. Následovalo embargo, zákaz letů ruských letadel s turisty do Turecka a dovoz tureckého zboží včetně ovoce do Ruska. Ale to všechno se letos v červenci, pouhých devět měsíců po incidentu, obrátilo naruby.

Tento týden do Moskvy přijela turecká vládní delegace v čele s vicepremiérem Nurettinem Džaniklim, který má mj. připravit Erdoganovu návštěvu v Rusku. Bude to vřelé obětí, kterého semu dostane od staronového druha Putina. V posledních dnech totiž události nabraly prudký spád.

Byli to totiž pravděpodobně Rusové, kteří zachránili Erdoganovi nejen prezidentský trůn pod jeho zadnicí, ale možná i život. To ruská rozvědka dala včas vědět turecké o blížícím se puči. Zatčení dvou tureckých pilotů, kteří stáli před devíti měsíci u zrodu nepřátelských vztahů mezi Moskvou a Ankarou, je symbolické. Oficiálně byli sice zadrženi jako účastníci pokusu o převrat, je ale víc než jasné, že má jít o dárek Putinovi – dvě hlavy na stříbrném podnose. Obětovat své občany ve jménu upevnění své moci nečiní pro- PETRA PROCHÁZKOVÁ blém ani jednomu z prezidentů.

Putin a Erdogan se spíš potřebují, než milují. Západoevropské společenství si s nimi nechce hrát na pískovišti, jsou často odstrkováni a nedoceněni. Frustrace a komplexy politického i osobnostního rázu vyvolávají vztek a touhu se pomstít. Dokázat, že bez nich, představitelů euroasijských velmocí, se svět neobejde.

Prezidenti Ruska a Turecka rychle pochopili, že pokud se budou prát mezi sebou, nahrávají tím společným protivníkům. Už v květnu se z obou stran ozvaly signály svědčící o tom, že zakopání válečné sekery se blíží. Čím více Evropa odstrkovala Erdogana, tím rychleji se blížilo usmíření Turků s Rusy. Dnes vzniká spojenectví dvou zneuznaných vladařů proti EU a USA, což může mít vážné důsledky pro řešení syrského konfliktu.

Na syrském bojišti Američané a Rusové dosud nenašli konsenzus a do jisté míry zde jejich zájmy stojí proti sobě. Turecko teď může zmařit řadu plánů Aliance a nakonec pomoci udržet Rusům ve hře syrského diktátora Baššára Asada. Svazek Moskvy s Ankarou je dokonalou Putinovou mstou proradnému Washingtonu i nevděčné Evropě.

Imperialistův absťák

Putin a Erdoganmají politicky i osobnostně hodně společného. Jsou to autoritářští vůdci, pro značnou část obyvatel svých zemí nesmírně charismatičtí. Oba jsou u moci velmi dlouho – Putin od roku 1999, Erdogan od roku 2003.

Oba přišli k moci v době těžké krize ve svých zemích a oba z prekérní situace vyšli se ctí. Oba také strádají imperiální závislostí, respektive abstinenčními příznaky. Putin touží po obnovení Sovětského svazu v modernizované podobě, Erdoganovi nedá spát vidina nové osmanské říše.

Jsou si podobní i řadou charakterových vlastností. Oba jsou krutí a především nepředvídatelní. Z pragmatického hlediska by Erdoganměl zůstat věrný cestě nastoupené směrem do EU. Ale emoce ho vedou jinam. A to přesto, že v současnosti na starý kontinent putuje přes 65 procent tureckého exportu. Podobně se chová Rusko. Emoce v obou mužích leckdy vítězí nad reálným zhodnocením situace.

Podle Andreje Okary, ředitele Centra východoevropských studií, je chování obou prezidentů jasně inspirováno osudem někdejšího italského premiéra a průkopníka fašismu Benita Mussoliniho. Okara porovnával vystoupení italského vůdce s veřejnými projevy Putina i Erdogana a našel řadu shodných prvků. Politolog nepochybuje o tom, že pokládají Mussoliniho za vynikajícího politika, stejně jako on často dávají přednost svým fantasmagorickým vizím před pragmatickým zhodnocením situace a kompromisem, cítí se být misionáři, spasiteli, jejichž vidění světa je jediné správné. Srovnávání Erdogana a Putina s Hitlerem tedy kulhá a je příliš primitivní. Jejich vzorem je bezesporu Mussolini, vystudovaný učitel, příležitostný žebrák a nakonec praktikující diktátor.