Kultura hraničářů

Budoucnost vypadala nejistě skoro vždycky

Podle Radkina Honzáka produkuje naše společnost stále více hraničních osobností, tedy lidí, o kterých by se dříve dalo říci, že jsou psychopati. Hůř kooperují, s okolím si nerozumějí a neumějí navazovat vztahy, taky občas vraždí v supermarketu náhodné nakupující. Prý to může být i tím, že se společnost vykašlala na některé základní hodnoty, „na morálku, slušné vychování, non-agresivitu“. Dost možná je to pravda a varovných či potvrzujících příkladů z praxe se najde dostatek. Když zůstaneme u Honzákova oblíbence Otta Kernberga a vztahu mezi matkou a dítětem, je naše současnost věru neradostná. Dítě je v naší evropské civilizaci stále více považováno za jakýsi „nadstandard“, hračku, kterou můžeme učinit předmětem nároku či dokonce „práva“a přidělovat za odměnu. O rodičovské odpovědnosti se nemluví, tu má zajistit stát. Tady vězí opravdu jedna z příčin stoupajícího počtu výskytu sociálních patologií.

V čem ale nelze se ctihodným psychiatrem souhlasit, je poněkud apokalyptický tón předpokládající jakousi „obrodnou katastrofu“. Stav společnosti, jak ji popisuje pan Honzák, tedy „nepřirozené provizorium“, je permanentní. Kromě velmi krátkých dějinných úseků byla veškerá nám známá historie vnímána a popisována současníky jako krize. Krásné představy o zdravé společnosti jsou projekce nás jedinců, kteří máme navíc každý svůj vlastní ideál. Zkrátka staré dobré časy, stejně jako nové dobré časy, jsou jen naším pomyslem. Volání po nějakém očistném otřesu, zvláště z úst nepochybné autority nemůže působit pozitivně. Vždyť kdo by se chtěl stát účastníkem nějakého sociálního experimentu? Koneckonců jeden takový, sociálně regresivní, pamatuje každý druhý. Martin Zvěřina