Soupeře děsí výškou i svým řevem

Kajakář Josef Dostál sní o dvou olympijských zlatech. A nemusí to být utopie

PRAHA Pozorní fanoušci si možná všimli: zhruba na sekundu se Josef Dostál mihne v klipu k písni Rise od Katy Perry, oficiální hymně olympiády v Riu. Další účinkující? Třeba plavec Michael Phelps, tenistka Serena Williamsová či desetibojař Ashton Eaton – sportovní ikony.

Jistě, Dostál se jim zatím těžko může rovnat, přesto i jeho zařazení mezi smetánku napovídá, že na olympiádě má patřit mezi osobnosti. Aby ne: předloni se stal dvojnásobným mistrem světa, loni získal na světovém šampionátu stříbro a bronz; pokaždé s čtyřkajakem a na kilometrové singlové trati.

Ve stejných disciplínách bude 23letý rychlostní kanoista útočit na medaile i na olympiádě. Ačkoli už na minulých hrách v Londýně dobyl se čtyřkajakem bronz, větší výzva před ním ještě nestála.

Ale že by to dvoumetrového obra s věčným dobráckým úsměvem znervózňovalo? Kdepak...

Dokáže vás něco rozházet? No jasně.

Co tedy?

Asi jako u každého: když je něco domluvené a na poslední chvíli se to změní. Nebo když jsem na rybách a spadne mi ryba. Nezávislý pozorovatel by si mohl myslet, že pobíhá po lese nějaký

Ač mezi medailovými kandidáty není tolik nápadný, přehlédnete ho těžko. Měří 202 centimetrů, váží 110 kilogramů. Kajakář se narodil 3. března 1993 v Praze, je vášnivým rybářem, loni na Evropských hrách v Baku se z něj stal i nadšený šachista. Tamtéž poznal svou přítelkyni, plážovou volejbalistku Dianu Žolnerčíkovou. „Seznámili jsme se cestou. Kamarádi si ze mě dělají legraci, že žiju jako celebrita, když sháním přítelkyni v letadlech,“líčí.

blázen, protože se vždycky ozvou strašně sprostá slova v intervalu třeba deseti minut.

Start olympijského finále by s vámi nic nedělal?

Dělal. Ale beru to jako každý jiný vrchol sezony, i když jsme pro to udělali asi trochu víc než v předchozích letech. Navíc u mě strach a respekt ze závodu vyvolají mnohem větší startovní agresivitu. Pak jsem schopný během první čtvrtky závodu ze sebe vydat víc než normálně.

Říká se, že naopak přenášíte strach na soupeře. Že na ně na startu vrčíte. Je to pravda?

Když soupeře trochu znervózním před startem, tak to přidá i mně. Co tedy konkrétně děláte?

Dělo se to hlavně doma. Zkusil jsem si třeba kratší trať, dvoustovku, kterou u nás jezdí Filip Šváb. Nikdy se mi moc nedařilo ho předjet. Poprvé se to povedlo na mistrovství republiky 2013. Každý den jsem za ním chodil a říkal mu: Tak co, těšíš se, až tě porazím? Takové nahlodávací řeči. A on z toho byl tak nervózní, že ten závod pokazil a nakonec jsem vyhrál.

Zkusíte něco takového i v Riu?

To asi ne. Občas jsem si to vyzkoušel na různých světových pohárech. Když jsem si sedal na vodu, tak jsem z plna hrdla zařval. A když zařvu, tak je to většinou slyšet přes celé závodiště a soupeři koukají, co se kde děje. Ale trochu mě to vysiluje, ubírá mi to adrenalin.

Co vás na rychlostní kanoistice tak baví?

Baví mě ten život, jaký máme. Když jdeme na trénink, létají fórky. Taky fyzická aktivita na vodě, k níž jsem přilnul už jako malý. Baví mě, že se můžu podívat po světě. Ale i tréninky v Česku: celý rok jsme v Račicích a po obědě jezdíme na kafíčko do Roudnice nad Labem. A když tam sedíme na náměstí, svítí sluníčko, pijeme kafe, hrajeme šachy, tak říkám: Ten život stojí za ho..., co. V legraci, samozřejmě.

Umělecká kariéra vás nelákala? Vaše maminka Eva Eminge- rová-Dostálová je známou jazzovou zpěvačkou...

Rád si zazpívám. Ale na to, abych se tím živil profesionálně, teď rozhodně nemám. Je potřeba se tomu čtyři pět let věnovat naplno. Nevím, jestli na to budu mít čas a chuť.

Zpět k vodě. Obvykle lidi láká tím, že je na ní uvolněná atmosféra, žerty... Jak to je u vás?

Dřív toho bylo víc. Když jsme šli na vodu, tak někdo vzal druhému pádlo, pootočil mu úhel, on si toho nevšiml, zabral a hned se vykoupal. Ale to už moc provozovat nejde, protože společných tréninků s kluky ze čtyřkajaku máme málo (zbytek posádky je v jiné tréninkové skupině – pozn. red.) a jsou důležité. Jinak typické naschvály s trenérem: když někde parkujeme, tak se snažím zastavit co nejblíž u něj, aby musel lézt přes spolujezdce. Nebo jsme na soustředění koupili fólii a zabalili do ní trenérovi auto.

Zkoušel jste v mládí víc sportů?

Nejdřív Sokol, kde jsem rozvíjel všeobecnou obratnost. Pak hokej, judo, atletiku, basketbal, fotbal... Ale nic mě moc nechytlo. Nebyl jsem na míčové hry moc šikovný, což je trochu s podivem, když mamka byla reprezentantkou ve volejbale a i ségry hrají.

Byla vám bližší ryzí kanoistická dřina?

Můj taťka trénoval a dřív taky reprezentoval. Začalo to tak, že jsme rodinné dovolené trávili na soustředěních na Slapech. Táta mi dal vždycky jednou za den kajak, abych se projel. A když jsem skončil s atletikou, přemýšlel jsem, co dál. Věděl jsem, že nějaký sport musím dělat. Kanoistika mě bavila hlavně proto, že to bylo takové domácí prostředí. V loděnici, kde jsem vyrůstal, mě všichni znali, měli mě tam rádi. Měli suprový chleba se sádlem, utopence. Tak jsem tam vždycky chodil. To je taky jeden z důvodů, proč jsem zůstal u kanoistiky, stejně jako super parta. Vždycky mě bolelo břicho víc z toho, jak jsem se smál s kluky, než z tréninku.

Kdy jste se tedy rozhodl pro kanoistiku?

Když jsem byl malý, snil jsem samozřejmě o tom, že vyhraju olympiádu. Ale nikdy jsem tomu úplně nevěřil. Ve třinácti letech jsem měl takovou hodinu pochyb o kanoistice, kdy jsem si říkal: Ty jo, a co když to zkusím, budu trénovat nejvíc, co to půjde, a stejně nevyhraju? To byla hodina, kdy byla ohrožena moje kariéra. Pak jsem si říkal: No co, zkusím to a třeba jednou budu mistrem světa. No a předloni jsem se jím stal. Obrovská satisfakce.

Takže teď už věříte i v olympijské zlato?

V hloubi duše jsem tomu věřil pořád, ale nedával jsem to najevo. A teď už určitě.