Bourne má stále s čím bojovat
Český název úvodního příběhu mu ještě nemohl přijít na jméno, dnes si naopak Jason Bourne jako titul filmu zcela vystačí. Špiona s děravou pamětí vyslal režisér Paul Greengrass po delší době do nového kola boje s tajnými službami, které chtějí ovládat lidské osudy.
Už je to čtrnáct let, co se na plátnech kin poprvé objevil Matt Damon jako dezorientovaný agent se ztrátou paměti, který se usilovně snaží zjistit, proč se ocitl polomrtvý v moři s číslem bankovní schránky zašitým pod kůží, proč se umí bezvadně prát, hovoří plynně mnoha jazyky a proč po něm soustavně někdo jde.
Na stránkách knih se Jason Bourne objevil ještě mnohem dříve, první román o něm autor špionážních příběhů Robert Ludlum publikoval už v roce 1980. Do výrazné filmové podoby jej po dvou desítkách let přetvořili scenáristé Tony Gilroy a W. Blake Herron s režisérem Dougem Limanem. Doba se mezitím podstatně proměnila, šlo tedy o výrazný zásah do původního příběhu. Tvůrci se s požehnáním Roberta Ludluma (který se uvedení filmu Agent bez minulosti už nedožil, je však v titulcích uveden jako jeden z producentů) postarali o to, aby byl agent Bourne v nových časech uvěřitelný a aby film nabídl víc než jen dalšího neporazitelného hrdinu s přívěskem v podobě krásné dívky. Už obsazení Matta Damona bylo překvapivé (a velmi vydařené), a ještě výraznější výhybkou ze schematických kolejí se stalo angažmá netradičně půvab- né Franky Potenteové do role Bourneovy osudové partnerky Marie Kreuzové. První díl filmové série je sice plný intrik a špíny, ale zároveň je to dojemný, intimní příběh nevinnosti a citu. Odehraje se v něm jediná Bourneova milostná scéna. A efektní automobilová honička (spolu s dlouhým soubojem muže proti muži pevná součást bourneovských filmů) tam proběhne v otřískaném mini.
To je ovšem dávná minulost. Režii dalších filmů předal Doug Liman Paulu Greengrassovi (zůstal ovšem jejich producentem), Marie Kreuzová přišla o život a stala se pro Bournea trvalou bolestnou vzpomínkou. Ve snímcích Bournův mýtus a Bourneovo ultimátum už nebylo místo pro lásku, jen pro temné účtování s minulostí i přítomností amerických tajných služeb, které stvořily monstrum, v němž se oproti předpokladům probudil člověk. I v těchto pokračováních zůstával Jason Bourne uvěřitelným, atypickým hrdinou a jeho příběh si udržoval kontakt s aktuální realitou. V Bourneově ultimátu z roku 2007 je v centru pozornosti snaha Bushovy administrativy aplikovat nelidské výslechové metody a obcházet legální postupy při zadržování či likvidaci nepřátelských osob.
Na další téma si Paul Greengrass, který tentokrát napsal scénář se zasloužilým bourneovským střihačem Christopherem Rousem, počkal do současné éry debat o soukromí a právu tajných služeb šmírovat prakticky kohokoliv. A také do doby masivních úniků informací, které tajné služby shromažďují: jméno Edward Snowden je ve snímku zmíněno hned dvakrát.
Starý hrdina v nových časech
Závan nostalgie s sebou do nového filmu přináší odpadlá agentka Nicky Parsonsová (Julia Stilesová), která si s Bournem za ta léta prožila své. Novou dobu naopak reprezentuje mladá představitelka nastupující generace slídilů Heather Leeová (Alicia Vikanderová), která je doma v prostředí nových technologií a svět chápe v mnohém jinak než její představení: generaci morálně odepsaných „šedých vlků“tentokrát zastupuje Tommy Lee Jones jako ředitel CIA Robert Dewey. Ten chce nepohodlného Bournea pochopitelně zlikvidovat, zatímco Heather je přesvědčena, že by se někdejší superagent mohl vrátit do služby vlasti. Napětí mezi konzervativním Deweym a „lidskou“Leeovou představuje klíčový motiv snímku, rozehráno je sofistikovaně a s překvapivým vyústěním.
Jason Bourne je v nové variaci svého dobrodružství už tak trochu chlapík ze staré školy, který proti některým současným metodám svých někdejších zaměstna- vatelů nemá šanci. Jeho fyzický souboj s vrstevníkem, osobně motivovaným mstitelem Assetem (Vincent Cassel) je pořád ještě strhující, ale už jako by patřil do jiného světa. Bourne si nicméně umí účinně zavzpomínat na své staré triky, jako je matoucí rozeznění alarmů, a navíc se stále ještě dokáže „chytit“a zabojovat i s pomocí nejnovějších špionských hraček.
Nestaví se po bok těch, kdo touží zveřejnit veškeré tajné informace, spíš se pořád snaží přijít na kloub své vlastní historii (ukáže se, že je stále co odkrývat; když dojdou jiné nápady, vždycky je tu ještě vztah hrdiny s otcem). Jak správně tuší Heather Leeová, Bourne stále minimálně jednou nohou stojí na straně tajných služeb, které by ovšem chtěl zbavit špíny. Jenomže ta je nejspíš zadřena přímo v jejich základech, jen se čím dál ďábelštěji maskuje.
V morální debatě o právu na soukromí se tvůrci filmu Jason Bourne důrazně stavějí na stranu principů svobody: užití zla k boji se zlem nevede k ničemu dobrému, jen ke ztrátě charakteru. To ve snímku pochopí i tvůrce internetové sociální sítě Deep Dream Aaron Kalloor, který na počátku svého podnikání uzavřel pakt s CIA, a zradil tak své důvěřivé klienty; naivní vykreslení jeho postavy je ovšem bohužel jedním ze slabších článků filmu.
Přesto asi není důvod vyčítat Paulu Greengrassovi, že se ve složité problematice přidržel jednoduchého pravidla, které je zakotveno v samotné podstatě tohoto dlouholetého příběhu: svobodomyslný jedinec se musí vždy postavit proti nelidské instituci. Jinak by to nebyl Jason Bourne.
Jason Bourne