O zapomenutém dětství
Mám dvě malé děti ve věku dvou a necelých čtyř let. Již nějakou dobu mě trápí úvaha, jaké vzpomínky by si na mne uchovaly, kdybych zítra zkřížil cestu rychle jedoucímu automobilu. Odpověď není povzbudivá, pravděpodobně by si neuchovaly vzpomínky žádné.
Jak zjistili psychologové, někteří lidé si sice dokážou vybavit události z doby, kdy jim byly teprve dva roky, v průměru ale máme nejstarší vzpomínky z věku asi tři a půl roku. A mnozí z nás si nepamatují z dětství nic až do osmého roku života.
Proč se tak děje, trápí vědce již od dob Freuda a spolehlivou odpověď nemáme dodnes. Teorií je vícero. Podle jedné může za tak zvanou dětskou amnézii skutečnost, že se mozek v mladém věku velmi rychle rozvíjí. Každou vteřinu se vytváří na 700 nových synapsí. Překrývají a likvidují se tak starší klíčová spojení mezi existujícími neurony. Tomu nasvědčuje výzkum, v němž se badatelé ptali dětí ve věku čtyř až sedmi let na nejranější zážitek z dětství. Když jim jejich odpověď připomněli o dva roky později, naprostá většina dětí si tento zážitek nedokázala vybavit. U starších dětí přitom k takovému zapomínání nedocházelo.
Podle další teorie si z raného dětství nic nepamatujeme, neb do věku tří let nemáme dostatečně rozvinutý hipokampus. Tedy část mozku, která je přímo zodpo- vědná za uchovávání informací a orientaci v prostoru.
Pro ty, kdo by si zoufali, že si z jejich láskyplné péče děti nebudou nic pamatovat, je tu ale dobrá zpráva. Ukazuje se, že na to, jak časné máme vzpomínky z dětství, má velký vliv kultura, v níž vyrůstáme. Dvě studie nezávisle na sobě porovnávaly nejranější dětské vzpomínky u skupiny čínských a amerických, respektive čínských a kanadských respondentů. V obou případech platilo, že Číňané si vybavovali události až z pokročilejšího věku. Je to způsobeno tím, že na Západě je běžné, aby děti v dialogu s dospělými akcentovaly své prožitky. V Číně je naopak přílišné poutání pozornosti k sobě samému považováno za něco nevhodného. Když tedy ve společnosti panuje přesvědčení, že vzpomínky jsou důležité, dokážou si je lidé udržet.
Jestliže tedy chceme, aby si děti pamatovaly rané dětství, měli bychom jim připomínat, jak podstatné jejich zážitky jsou. Můžeme udělat i něco jiného. Můžeme jim vzpomínky implantovat. Psycholožka Elisabeth Loftusová v 80. letech učinila pokus, při němž účastníkům vyprávěla lživý příběh o tom, jak se v dětství ztratili v nákupním středisku a s rodinou se shledali až díky pomoci starší paní. Aby zdůraznila pravdivost svých slov, uvedla, že jí to vyprávěli rodiče účastníků experimentu. Plná třetina lidí jí uvěřila, a mnozí si dokonce do nejmenších podrobností událost vybavili.
Jestliže jste tedy jako rodiče v prvních letech života svých potomků za moc nestáli, není nic ztraceno. Stačí trocha obratné manipulace a děti na vás budou vzpomínat v dobrém.
Když ve společnosti panuje přesvědčení, že vzpomínky jsou důležité, dokážou si je lidé udržet. Jestliže tedy chceme, aby si děti pamatovaly rané dětství, měli bychom jim připomínat, jak podstatné jejich zážitky jsou.