Tajemství čtvrtého Kurdistánu
Může obnovený boj Kurdů ohrozit íránský stát?
Kurdské oblasti v Iráku, Sýrii a Turecku připomínají požáry, které se postupně zažíhají na mapě Blízkého východu. Stranou pozornosti zůstává dění ve čtvrté velké komunitě Kurdů.
Aniž by se o tom příliš mluvilo, v posledních týdnech vzrostl počet krvavých incidentů v Kurdy obývané oblasti na severozápadě Íránu. Přitom jde o střetnutí s přinejmenším desítkami obětí. Většinou jde o útoky Kurdů na íránské revoluční gardy, ale také o odvetné akce, které mají vzpouru zadusit dříve, než se i v íránském Kurdistánu dají do pohybu procesy, které nepůjdou zastavit.
Příčinou je dění v ostatních částech Kurdistánu. V Iráku už existuje de facto kurdský stát, o totéž se snaží Kurdové v Sýrii, naopak v Turecku se vede nyní už plně rozvinutá válka turecké vlády s Kurdskou stranou pracujících (PKK). V reakci na směs těchto podnětů se začali ozývat íránští Kurdové žijící v severoiráckém exilu a začali aktivizovat své členy na íránské straně hranice.
Dlouhodobým zdrojem neklidu v íránském Kurdistánu je nespokojenost se systematickou diskriminací, vězněním, a dokonce i vražděním ze strany íránského státu. Kurdové přitom se svými šesti až osmi miliony představují největší, asi desetiprocentní menšinu Íránu.
Nezávislost na Teheránu
Roznětkou poslední vlny nepokojů byla loňská smrt Farinaz Khosravaniové, mladé íránské Kurdky, která vypadla z okna, když údajně prchala před obtěžováním ze strany jakéhosi íránského činitele. Při násilném potlačování protestů v několika kurdských městech zahynuli další lidé.
Následně se Strana svobodného života v Kurdistánu, PJAK, vrátila k ozbrojeným akcím. Napadla jedno z početných íránských kontrolních stanovišť, kterými jsou kurdské oblasti posety jako připomínka bdělosti režimu. Podle íránských úřadů je PJAK odnoží „turecké“PKK, tedy ultralevicové a nacionalistické Kurdské strany pracujících. Sama PJAK tvrdí, že je silou čistě domácího původu a jejím cílem není separatismus, ale autonomie.
Do útoků proti íránským silám se zapojily i další organizace, například Strana kurdské svobody (PAK) a zejména Demokratická strana íránského Kurdistánu (KDPI). Ta až do minulého desetiletí představovala hlavní kurdskou sílu v Íránu a stála za většinou ozbrojených akcí proti íránskému státu.
Kurdské snahy o větší samostatnost vůči Teheránu nejsou nové, první ozbrojené boje propukly před téměř sto lety proti tehdejší monarchii. Další povstání se odehrálo ve 40. letech, v roce 1946 se dokonce podařilo na krátkou dobu vyhlásit nezávislost takzvané Mahabadské republiky. Znovu se bojovalo ve 2. polovině 60. let a vůbec nejkrvavější fáze nastala po íránské revoluci v roce 1979. Kurdové sice zprvu podporovali svržení šáhova režimu, s nímž měli špatnou zkušenost, ale brzy se dostali do konfliktu s konsolidující se teokracií.
Ačkoli v Íránu potírali kurdské národní ambice se stejnou brutalitou jako v Iráku a počet obětí se počítá na desítky tisíc, z nějakého důvodu se jim v Evropě nikdy nevěnovala pozornost.
Požár nelze vyloučit
Nespokojenost íránských Kurdů je vyvolána nejen národnostním útlakem, ale i chudobou a dlouhodobým zanedbáváním. Prezident Rúhání si je nebezpečnosti této situace vědom, už dvakrát navštívil íránský Kurdistán, nedávno tam otevřel nový petrochemický komplex, aby alespoň část nově nabytého bohatství po odbourání sankcí dorazila i na periferii. Írán je však z podstaty centralistický stát a v žádném případě není připraven udělit samosprávu nějaké etnické menšiny. Místo toho se soustředí na vrážení klínu mezi Kurdy sunnitského a šíitského vyznání. Šíitská menšina mezi převážně sunnitskými Kurdy nepodporuje ostře protirežimní politiku. Může obnovený boj části íránských Kurdů íránský stát ohrozit? Kurdské milice disponují jen několika tisíci členy a ve srovnání s revolučními gardami mají zanedbatelné bojové schopnosti a výzbroj. Jejich hlavní potenciální spojenci, totiž Iráčtí Kurdové, jsou navíc značně závislí na spolupráci s Tureckem při prodeji ropy a s Íránem na boji proti Islámskému státu, jejich nadšení pro revolučněji založené kolegy má své meze.
Na druhou stranu probíhá rychlá militarizace íránského Kurdistánu. Změnu by mohli přinést Kurdové z Turecka nebo Sýrie a věci se pak snadno mohou vymknout z kontroly. Íránci tvrdí, že militantně orientované Kurdy podporují zahraniční nepřátelé, zejména Saúdská Arábie.
Ve hře je ještě jeden faktor. Zmíněná levicová PJAK redefinovala své úzce národnostní cíle a usiluje prý o demokratizaci a laicizaci celého Íránu a o prosazení práv všech menšin, nejen Kurdů, ale i Arabů a íránských Ázerbájdžánců. Nelze vyloučit, že právě tohle zažehne požár, který zlomí teokratické diktatuře vaz. Zatím je k tomu daleko, ale příklad nedávného vývoje v Sýrii ukazuje, že na Blízkém východě se věci neřídí pravděpodobností. A také že toto desetiletí patří Kurdům.