Soudce, který rehabilitoval Švejka
Berlínský právník Antonín Brousek nově přeložil Haška do němčiny. A věří, že „dobrého vojáka“Němci konečně pochopí.
Když se Antonín Brousek, soudce Obvodního soudu v Berlíně-Schönebergu, před lety pochlubil své známé, že po večerech překládá Švejka do němčiny, velmi se podivila. „A z kterého jazyka to vlastně překládáš?“ptala se upřímně.
Leckoho by taková neznalost jednoho z ústředních děl české literatury pobouřila. Ne tak ovšem Brouska, který v Česku vychodil jen první třídu a jako sedmiletý odjel se svými rodiči do Německa. Psal se rok 1969 a básník a redaktor Antonín Brousek starší dostal roční stipendium ve Stuttgartu, odkud už se s rodinou nevrátil. Později působil jako slavista v tehdejším Západním Berlíně, v Kolíně nad Rýnem, Brémách a Hamburku. Jeho stejnojmenný syn sice od útlého dětství vyrůstal v Německu, literární sklony a básnický vztah k češtině ale podědil po otci.
A jako právník také smysl pro realitu. Údiv, že Jaroslav Hašek psal svého Švejka česky, k ní patří. Postava Švejka a jazyk, kterým promlouvá, tvoří v českém kulturním prostředí jednolitou identitu. V Německu už si to ale spojí málokdo. „Kniha vůbec nebyla vnímána jako český román, ale jako ta slavná humoreska z dob Rakouska. Na původu autora nezáleželo. A že v té knize vystupují nějací Češi, Němci vnímali jako takovou extra srandu,“vysvětluje Brousek.
„Pro Němce je Švejk vlastně český prototyp. Tak, jak je vnímán Švejk, je vnímán i český národ. To znamená docela sympatický, ale hlavně neseriózní, vychcaný, trochu ušmudlaný lehký asociál, který se o sebe vždy postará. My tak úplně nechceme, aby Švejk byl český prototyp, ale to on definitivně je,“dodává.
Jestliže je Švejk svým chováním vnímán jako typický Čech, v jazykové rovině už to neplatí. Možná proto, že německý Schwejk vyšel už tři roky po Haškově originálu. Přeložila ho pražská rodačka Grete Reinerová a až do Brouskova nového překladu, který se na pultech objevil předloni, šlo o jediný převod. Zdaleka ale ne ideální.
Jazyk Reinerové byl archaický, a navíc Čechům vložila do úst zkomolenou němčinu, kterou za Rakouska-Uherska častomluvívali. To bylo sice humorné, celý význam díla tím byl ale převrácen. U Haška jsou to totiž německé postavy, které mluví zkomoleně – ovšem česky. Ze všeho nejvíc tak překlad Grety Reinerové vyznívá jako dobová německá interpretace Haška.
C. a k. humoreska
A totéž platí i o vůbec nejslavnější podobě Schwejka. Tím je film z roku 1960 v titulní roli s Heinzem Rühmannem. „Každý to viděl, i když román samotný nečetl. Je to podobné jako filmy Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským,“říká Brousek. S jedním velkým rozdílem.
„Rühmann je jinak dobrý herec, ale jako Švejk je absolutně strašný. Nevypadá tak, nechová se tak a neumí tak mluvit. Z toho filmu je vidět, že Němci alespoň do té doby nepochopili, že kniha je geniální světový román, a ne nějaká přiblblá c. a k. humoreska,“dodává soudce se zálibou v české literatuře.
Do „svého“Švejka tak Brousek dodal především moderní jazyk, který mladým Němcům nebude připadat jako zminulého století. Ne ovšem na úkor originálu, třeba vojenská terminologie nutně zastarale působí. Do velkého románu o světové válce ostatně patří. Stejně jako trocha přemýšlení – mimo jiné i z toho důvodu Brousek do titulu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nepřidával slovíčko „první“. I tak ale titul lehce poopravil. Reinerová zvolila termín „braver Soldat“, poslušný voják, což už přidává i hodnocení Švejka. Brousek se tak vrátil k neutrálnímu slovu „gut“.
Brouskův Schwejk vyšel před dvěma roky v prestižním nakladatelství Reclam, které si zakládá na grafické čistotě svých knih. Proto se obešel i bez typických ilustrací Haškova kumpána Josefa Lady – byť jsou některé přetištěné v doslovu. O ten se postaral Jaroslav Rudiš, který v Německu vydal všechny své romány.
Z marketingového hlediska to byl dobrý tah. Rudiš je v Německu známý, absolvoval tu desítky autorských čtení. As Brouskem také literární večery objíždí, aby společně Švejka propagovali. Jedno mají s Haškovou postavou společné – ani Rudiše si nikdo s českým prostředím nespojuje.
„Rudiš není vnímán jako český autor, ale jako moderní popliterát. Milan Kundera je tady ještě stále hodně oblíbený. Ale opět. Pro Němce je to především úspěšný autor celosvětové postmoderní literatury,“říká Brousek.
Překladatel a propagátor Švejka si na téma česká literatura udělal mezi svými kolegy z berlínského soudu malou anketu. Ptal se jich na jednotlivá jména, o nichž si v Česku myslíme, že jsou vývěsními štíty česky psané literatury.
„Haška většinou neznali, Kunderu znají, ale neberou ho jako Čecha. Rudiše neznají, ale to je spíš otázka věku. Hrabala znala jen jedna kolegyně, ale kvůli tomu, že vypadl z okna nemocnice. To jí připadalo takové kuriózní. Čapek je absolutně neznámý, Škvorecký také. A třeba o Boženě Němcové se ani nemá cenu bavit,“hodnotí Brousek.
A to ještě jeho vzorek zahrnoval ty, kteří o literaturu mají zájem. „Vesměs to nejsou žádní literáti, ale většinou chytré a kultivované osoby. Lidé, kteří čtou beletrii,“dodává překladatel Švejka.
Neznalost českých autorů není dána tím, že by neexistovaly kvalitní a dostupné překlady. Třeba nakladatelství Deutsche Verlangsanstalt (DVA) vydalo mezi lety 1999 a 2007 celkem 33 svazků edice Tschechische Bibliothek. Na reprezentativním průřezu českou literaturou posledních 150 let se finančně podílela Nadace Roberta Bosche. Pro samotné DVA to ale byl propadák. „Nikdo to nechtěl koupit, nikdo si nechtěl postavit dlouhou řadu do své knihovny. Jistě trochu přeháním, ale víceméně to tak je,“konstatuje realisticky Brousek.
Nedoceněný Poláček
Nadšený soudce do němčiny přeložil ještě jednoho Haška – výbor povídek pod názvem Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán. Na rok 2023, kdy si budeme připomínat sto let od Haškovy smrti, pak chystá biografii stvořitele Švejka.
A pro Němce chce objevit ještě dalšího polozapomenutého autora – Karla Poláčka. „Pro Reclam chystám překlad Okresního města. To je i v Česku absolutně nedoceněná kniha, která by se v Německu mohla prosadit,“soudí Brousek.
Startovní pozici pro objevování Poláčka nebude mít snadnou. Ve zmiňované řadě DVA již bez většího zájmu vyšla kniha Bylo nás pět. „Pod absolutně debilním titulem – Wir fünf und Jumbo,“uzavírá soudce, který pro Němce znovuobjevil Švejka.
Jak je vnímán Švejk, je vnímán i český národ. Docela sympatický, ale neseriózní, vychcaný, trochu ušmudlaný lehký asociál, který se o sebe vždy postará.