Neil Young a bzučení hmyzu
Nebyl by to ale Neil Young, kdyby se spokojil s vydáním pouhého živého alba bez vedlejší koncepce. Po celý život se s dosaženými vrcholy věčně nespokojený Young pouští po hlavě do nejrůznějších experimentů. Z poslední doby si připomeňme třeba album A Letter Home, které zcela sólově nahrál a nazpíval na sto let starý nahrávací přístroj, čemuž odpovídá zvuková kvalita nahrávky.
Tentokrát si vzal při konečném mixu na pomoc přírodu. Sestříhané nahrávky písní z loňského turné totiž proložil jejími zvuky. A nejen to. Kdákání slepic, křik dravých ptáků, bučení dobytka, bzučení hmyzu, cvrčení cikád, šumění deště, údery hromů, ale i dopravní ruch tu a tam dokonce vmontoval přímo do samotných nahrávek. Zní to místy bizarně, občas velmi zajímavě, každopádně ale tenhle čin, který je dosavadním vyvrcholením známého Youngova ekologického aktivismu, není nutné shazovat ze stolu s poukazem na bláznivé nápady starého hippíka. Je to prostě experiment, který má nejen věcný obsah, ale i hudební relevanci, neboť každý zvuk může být, nahlédneme-li jej z patřičného úhlu, hudbou. A ostatně, protagonista varuje už na obalu alba. Tam, kde na mnohých zahraničních albech bývají přelepky s upozorněním na „explicitní“obsah textů, je na Earth podobně graficky vyvedený obdélníček s nápisem „Warning: Contains modified content“(Varování: Obsahuje modifikovaný obsah).
Na loňském turné, z něhož nahrávky na Earth pocházejí a které mimochodem v těchto dnech po- kračuje v Evropě (bohužel bez zastávky v Česku), doprovázela Neila Younga kapela Promise of the Real. Tedy o více než generaci mladší muzikanti, kteří Neila Younga doprovázeli při nahrávání jeho zatím posledního studiového alba, The Monsanto Years. Zajímavostí kapely je rodinný původ dvou jejích vůdčích členů. Jde totiž o syny slavného countryového desperáta a Youngova velkého přítele Willieho Nelsona.
Jak Lukas, tak Micah Nelsonové jsou kytaristé a jejich darem, nepochybně daným genetickým vkladem je, že dokážou radikálně střídat výrazové polohy své hry. Stejně jako jejich tatínek, který kromě tradičně countryových alb natočil desky rockové, jazzové, bluesové či reggae.
Pro Neila Younga, který na posledním turné hrál nejen z jejich společné studiovky, ale také se probíral staršími písničkami, to tím pádem byli ideální partneři. Zatímco své předchozí koncertní šňůry ladil buď spíše rockově, to když hrál se svou veteránskou kapelou Crazy Horse, nebo naopak akustičtěji, aby se přiblížil zvuku svých folkrockových nebo countryrockových projektů, tentokrát si mohl dovolit repertoár promíchat. Zazněly tu tedy i skladby ve velmi komorním duchu, postavené na klavíru, harmoniu, akustické kytaře s foukací harmonikou. V nich se kromě decentního doprovodu jak vystřiženého z countryové učebnice členové kapely představili i jako výborní vokalisté.
Mladí versus staří
Oněch jemných písní, jako je úvodní Mother Earth, jež nepochybně inspirovala název alba, je- den z největších Youngových hitů After The Gold Rush anebo Human Highway, obě původně ze začátku 70. let, je ovšem na albu menšina. Young s mladíky se daleko raději oddává svému milovanému a místy hodně tvrdému rocku, v němž se stal ikonou všech alternativců hvězdami grunge počínaje.
Už druhá písnička alba a zároveň jediná, která doposud nebyla publikována, Seed Justice, je řízný bigbít vlastně v nejlepších tradicích Youngovy tvorby s Crazy Horse.
Srovnání obou rockových kapel je ostatně výzvou přímo v písních, jejichž původní „vzorové“nahrávky ze studia, ale mnohdy i z předchozích živých desek, známe právě od Crazy Horse. Není pochyb, že Promise of the Real jsou v obecném smyslu lepší instrumentalisté. Ale to kouzlo, jímž vládnou letití Youngovi spoluhráči, ten naprosto typický uvolněný přístup k rytmu a onu prorostlost s frontmanem prostě nezískali a bůhví, zda je to vůbec možné. Kdo viděl Younga s Crazy Horse na pódiu, potvrdí, že magie okamžiku je nepřenosná. Ve srovnání s tím jsou na albu Earth crazyhorseovské písničky My Country Home nebo Western Hero prostě „jen“výborně, rytmicky rovně zahrány. Výjimku tvoří závěrečná Love and Only Love, v jejíchž osmadvaceti minutách čistého času si všichni zúčastnění užívají stavění hlukových stěn, kytarových vazeb, vytváření nejrůznějších ruchů, které jsou pak ještě při mixu doplněny zmíněnými přírodními zvuky. Nicméně platí, že nejlépe spojení Neila Younga s Promise of the Real funguje ve čtyřech písničkách z jejich společného alba The Monsanto Years. Což má logiku. Ze starších písní dávají značnou přidanou hodnotu v kytarové palbě skladby Hippie Dream, jež pochází z jednoho z nejpodceňovanějších Youngových alb Landing on Water. Tím v roce 1986 vytočil svoje spoluhráče, mnohé fanoušky i vydavatelství, nicméně příklonem k elektronickým prostředkům a prvkům nové vlny tehdy vytvořil velmi zajímavý a dodnes dobře znějící hybrid.
Album Earth sice není nejlepším Youngovým albem, dokonce není ani nejlepší jeho živou nahrávkou, na to je jeho umělecká dráha příliš dlouhá a diskografie značně obsáhlá, nicméně je velmi dobré. Zachycuje jeho současné, stále nekompromisní hráčské rozpoložení i zajímavý repertoár, a přitom má potřebný přesah mimo pozici pouhého dokumentu.
Ani v sedmdesáti nepolevuje kanadský rockový písničkář Neil Young v aktivitě. Je prakticky neustále na turné, momentálně s o generaci mladšími spoluhráči. A právě vydal koncertní dvojalbum.
Neil Young: Earth