Starověké hry oslavovaly Dia
Výchova těla byla součástí antické společnosti už od doby minojské civilizace. Na Krétě se zachovaly fresky, které zobrazují tehdy populární přemet přes býčí rohy, který jako by předjímal španělskou koridu. Homér v Iliadě vzpomíná na hry, které uspořádal Achilles při pohřbu svého přítele Patrokla na jeho počest. Nicméně nejslavnějšími a nejuznávanějšími se staly hry, které se od roku 776 př. n. l. konaly v Olympii na východě Peloponésu.
Proč právě ony? Tamní posvátný okrsek – altis – totiž ležel pod pahorkem Kronos, což bylo jméno boha, vládce světa. O tuto vládu jej připravil až jeho syn Zeus. Nebylo divu, že staří Řekové právě tady postavili Diovi chrám, který svou velkolepostí předčil jiné a k němuž každé čtyři roky směřovaly kroky všech Řeků. Ve starověké Olympii ale nešlo jen o uctívání nejvyššího boha, velké shromáždění lidu bylo příležitostí k obchodování, k politickým jednáním či k uměleckým představením. V roce 776 př. n. l. k tomu všemu přibyly i atletické závody, první olympijské hry.
Alespoň takto vznik olympiád vysvětlují historici. V řecké mytologii se ovšem objevilo i několik dalších výkladů, jak hry vznikly.
Bájný původ olympiád
Na východním tympanonu Diova chrámu byla zobrazena báje o Pelopsovi a závodě koňských spřežení s králem Oinomaem o ruku jeho dcery Hippodamie. Ta chtěla Pelopse získat, proto podplatila králova štolbu, aby vyměnil kovové zákolníky za voskové, které se v horkém řeckém slunci roztavily. Otec zemřel při havárii vozu, ale Pelops byl lapen. Když se Pelops dozvěděl o intrice, na památku hrdinného krále založil olympijské hry.
Jiná legenda považuje za zakladatele olympijských her řeckého hrdinu Hérakla, který jimi chtěl oslavit svůj splněný úkol vyčistit za jeden den chlévy élidského krále Augiáše a jenž údajně dvaceti kroky stanovil délku olympijského stadionu. I jeho příběh byl znázorněn na Diově chrámu v Olympii.
Třetí legenda má určité historické pozadí. Vypráví o jiném élidském králi, Ífitovi, který chtěl zastavit krvavé boje, jež tehdy v Řecku zuřily. Ostatně bylo to období, kdy na Peloponés pronikaly ze severu kmeny Dórů. Delfská věštkyně Pýthie ho poučila, že nejlepším nástrojem budou olympijské hry. A tak se Ífitos sešel s králi Sparty a Písy Lykúrgem a Kle- osthenem a uzavřeli smlouvu o posvátném míru ekecheirii, jež byla v době konání olympijských her závazná pro všechny. Je pozoruhodné, že smlouva zapsaná na disku a uložená v chrámu bohyně Héry byla s výjimkami dodržovaná po celou dobu trvání antických olympijských her.
Ženy měly hry vlastní
Závodů v Olympii se mohli zúčastnit jen svobodní a bezúhonní řečtí občané, kteří absolvovali alespoň desetiměsíční trénink. Otroci a barbaři nebyli na hry připuštěni, mohli být přítomni jen jako diváci. Od konce 4. století, s rozmachem řecké kolonizace a nástupem helénistického období, mohli závodit i oni (ostatně poslední olympijský vítěz byl Armén!). Naprostý zákaz přímé účasti i vstupu platil pro vdané ženy, neprovdané dívky mohly v hledišti hry alespoň sledovat. Ženy však mohly být olympijskými vítězkami, a to v případě, že vlastnily vítězné koně nebo spřežení, které však vedli profesionální jezdci. Už od 6. století ale byly pro ženy v Olympii pořádány samostatné závody, tzv. héraie.
Olympijské hry provázelo střídavé nadšení závodníků a diváků, ale i jejich nezájem. Zenitu dosáhly v 6. a 5. století př. n. l., v době Solónova a Periklova Řecka, dále v době makedonských králů Filipa a Alexandra a v době římského císařství po změně letopočtu, kdy se jich zúčastnily takové osobnosti jako císař Tiberius či vojevůdce Germanicus.
Ve 4. století začala Římská říše přijímat křesťanské náboženství. Když pak v roce 380 císař Theodosius I. prohlásil křesťanství za státní náboženství, pohanským olympijským hrám začala zvonit hrana. Poslední hry se v Olympii konaly v roce 393. Následujícího roku vydal Theodosius I. edikt, kterým zakazoval všechny pohanské slavnosti – a zákaz postihl i olympijské hry. Ty tak paradoxně zanikly ze stejného důvodu, proč vznikly: byly oslavou nejvyššího řeckého a později římského boha, Dia a Jova.
Obsah nejbližších kapitol