Predátorské časopisy devastují vědu

Vědci radí méně zkušeným kolegům, jak rozeznat podvodné věstníky, které publikují i pseudovědecké studie a čiré nesmysly

PRAHA Krátce před prázdninami dorazil do jednoho z nejváženějších vědeckých magazínů na světě, do Nature, krátký dopis. Je ale zásadním dokumentem, který vyzývá vědce, knihovníky i vydavatele, aby se spojili v boji proti destrukci bádání a funkčního zveřejňování jen ověřených poznatků.

„Predátorské časopisy ohrožují samotnou kredibilitu vědy. Tím, že předstírají nebo opomíjejí recenzní řízení, znečišťují odborné prostředí svou okrajovou a odpadkovou vědou i aktivistickým výzkumem. (...) Navrhuji, aby je všechny ze zainteresovaných stran držely na uzdě,“stálo v otištěném červnovém e-mailu. Autorem byl Jeffrey Beall, knihovník.

Ano, přesně ten slavný bojovník proti tzv. predátorským časopisům, jejichž seznam od roku 2008 na internetu spravuje.

Knihovník z Coloradské univerzity opakovaně varuje před rapidním nárůstem pochybných věstníků a vydavatelů, kteří parazitují na původně ušlechtile míněném modelu otevřeného přístupu k poznatkům (open access).

Ten totiž vychází mimo jiné i z toho, že vědci by měli za uveřejnění své studie, aby pak mohla být zdarma všem zájemcům k dispozici, předem platit. Toho se ale chytily tisíce podvodníků, kteří neustále vylepšují fígly a způsoby, jak z nezkušených (anebo naopak ze spekulujících) akademiků vytahat peníze na svou vlastní obživu. Jde o stamiliony korun.

Mladí, dávejte si pozor!

V českém prostředí na predátory upozornila zvláště loňská „kauza Strielkowski“na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a iniciativa fóra Věda žije!, jež srovnáním periodik z Beallova seznamu a výsledků v českém Rejstříku informací o výsledcích výzkumu (RIV) identifikovala přes 530 podezřelých – a daňovými poplatníky pak zpětně za „vědeckou aktivitu“i proplacených – článků.

Jak LN v lednu upozornily, například jeden z brněnských profesorů měl v odborné databázi Scopus jen za rok 2013 uvedeno 85 „vědeckých“článků (!) a řadu z nich otištěných právě v pochybných žurnálech z Beallova listu.

„Univerzity a vysoké školy by měly přestat používat počty otiště- ných článků jako měřítko výkonnosti. Výzkumníci a respektované časopisy by neměli citovat články z predátorských časopisů a akademické databáze by je měly i vyřazovat,“napsal Beall.

Kromě toho by tyto indexující databáze – jako je Scopus, Web of Science nebo PubMed – měly zvýšit laťku jen na přijímání časopisů, jež prokazatelně neobcházejí recenzní řízení či jiná pravidla.

Proč by nás fenomén „predátorů“měl zajímat? „Protože velmi škodí vědě – a to řadou způsobů. Vydávají špatné vědecké práce a ve vědě se přece nové výsledky staví na těch starých... Potřebujeme časopisy, kterým lze důvěřovat, že střeží vědu jako takovou,“ řekl Jeffrey Beall českému serveru Technet během své nedávné účasti na pražské konferenci.

Problém predátorů se zvětšuje. Zatímco v roce 2013 bylo na Beallově indexu 126 jednotlivých časopisů podezřelých z nekalostí, na začátku letoška jich bylo už 882. Počet predátorských vydavatelů – klidně s celou „stájí“stovek pseudotitulů – se od roku 2011 zvýšil z osmnácti na 923!

I čeští knihovníci varují

Tito vydavatelé vybírají za otištění článků peníze (typicky pár tisíc korun, ale poplatky kvůli konkurenci klesají), podbízejí se vědcům a předstírají svou vědeckost.

Kupříkladu uvádějí falešný im- pakt faktor, což za běžných okolností bývá měřítkem kvality. Imitují recenzní proces peer-review (takže studii přijmou za pár dní, místo aby ji experti několik měsíců připomínkovali), mají fiktivní redakční rady, a to i s neexistujícími osobnostmi. Dávají si rovněž názvy zaměnitelné se zavedenými tituly – není těžké splést si respektovaný International Journal of Engineering Science s predátorským The International Journal of Engineering and Science.

„Nejúčinnější ochranou před publikováním v predátorských časopisech je osvěta. Jen tak se v akademické obci rozšíří povědomí o rizicích, která plynou z publikování v těchto časopisech vznik- lých za účelem pouhého finančního zisku,“uvádějí v obsáhlé příručce Lukáš Plch a Jiří Kratochvíl, knihovníci z univerzitního kampusu Masarykovy univerzity.

A přidávají desítky příkladů, jak predátoři falšují i své zařazení do ověřených vědních databází, jak bez otálení otiskují plagované texty, bludy anebo předstírají konkrétní slušný časopis – příkladem budiž dokonce odcizená identita lesnického titulu Sylwan, již lze odhalit jen v drobně pozměněné internetové adrese. Fíglů je plno. Ani tak to nekončí: za peníze se vydávají i chabé monografie a konají se pseudokonference.

Ostudných predátorských kauz jsou už po celém světě desítky. K těm nejslavnějším patří vynucená rezignace Ibrahima Gašiho, rektora univerzity v Prištině, jenž získal v Kosovu profesuru díky slabým článkům v pochybných indických časopisech. Studenti jej v roce 2014 donutili k rezignaci.

Po vzoru fyzika Alana Sokala, jenž už v roce 1996 poslal do časopisu Social Text kvazifilozofický nonsens, který pak skutečně i vyšel, zkoušejí desítky vědců ne/funkčnost recenzních řízení. Občas pak v lživém věstníku vyjde třeba i taková věta: „Tento článek je úmyslně plný chyb,“napsali třeba Češi do nejspíše albánského časopisu Mediterranean Journal of Social Sciences s formálním sídlem v Římě.

Biolog John Bohannon z Harvardovy univerzity v roce 2013 zaslal do 304 časopisů s politikou open access záměrně vadný článek, ale ten byl ve 157 případech přijat k publikování, 98 časopisů jej odmítlo přijmout a 49 žurnálů do uzávěrky neodepsalo.

Univerzity se brání návody

Mnohé kvalitní univerzity, včetně českých veřejných vysokých škol, pak po různých kauzách a zpochybnění druhdy samozřejmých pravidel publikování došly k doporučením, kde publikovat a jak se vyhnout predátorům, kteří podrývají samotné základy vědy.

Rady dávají na Univerzitě Karlově, Masarykově univerzitě či ČVUT právě knihovníci, kteří si jsou vědomi rizik a škod, které predátorské publikování přinese jinak tak perspektivnímu modelu otevřeného přístupu k textům.

Kromě Beallova „black listu“vznikají už i „white listy“, seznamy prověřených a poctivých žurnálů s politikou open access.

„Jedná se zde o systémový problém, který nebude lehké v dohledné době uspokojivě vyřešit. Blížíme se do bodu velké změny či hluboké krize v současnosti pojímaného výzkumu, jeho sdílení a prezentace,“napsali informatici Zdeněk Smutný a Václav Řezníček z Vysoké školy ekonomické v článku pro otevřený časopis Acta Informatica Pragensia. A dodali: „Nyní jsme pouze na počátku problému, který se dotýká vědeckých komunit po celém světě. Je to boj na několik příštích let.“

Mají v tom pravdu.