Slunce neobskočí měsíc
Jejich jména si buďto nedokážete zapamatovat, anebo je nebudete umět správně vyslovit. Ale to je asi jediný problém autorů zastoupených v tomto výboru povídek přeložených z irštiny. Jinak totiž Muž, který vybouchl – po antologii z roku 2004 s názvem Faráři a fanatici, která přinesla irské, avšak anglicky psané povídky – potvrzuje, že Irsko je literární velmocí.
A je to velmi užitečné srovnání i pro českou literaturu – a vůbec kulturu. Protože Irsko má také velkého souseda, jenž se mu snažil vnutit nejen svou nadvládu, ale i jazyk. Což se nakonec Angličanům povedlo, a tak Irové ve valné většině případů píšou vlastně jazykem těch, koho jejich předkové k smrti nenáviděli.
Zároveň ale tak mají dnes usnadněný vstup na světové kolbiště, neboť není nutné jejich texty překládat do současného jazyka číslo jedna... A tak se ohledně českého prostoru znovu vynořuje i schauerovské dotazování, zda by nebývalo lépe šetřit energii na budování svébytné kultury a stát se prostě součástí té německé. Toto dilema se ale dnes zdá už naprosto passé i proto, že němčina od těch dob výrazně pozbyla svého postavení.
Dělají si legraci ze všeho
Když se řekne, že Muž, který vybouchl přináší povídky psané irsky – v rozpětí celých devadesáti let –, českému čtenáři hned naskočí všechna zdejší „národovecká“literatura z 19. století. Ta je sice psána česky, ale je většinou nejen sto let za opicemi, ale taky není žádná rozkoš ji číst, je to daleko spíše úkol hodný správného Čecha. A to je právě první podstatný rozdíl mezi Iry a Čechy – ničeho takového se není nutné nad novým výborem irských povídek obávat. I když pochopitelně první, tedy nejstarší, povídky jsou z venkovského prostředí a mají i silnou sociální ražbu.
Muž, který vybouchl a Faráři a fanatici už svými tituly ovšem naznačují i rozdíl mezi irskou a českou mentalitou. Nicméně ti- tulní povídka nyní vydaného souboru nemá nic společného s bombovými útoky IRA či něčím podobným. Je to vlastně humoristická povídka o „umělci“, který už nevěděl, jak se zviditelnit, a tak na veřejném prostranství zkrátka vybouchl – ale samozřejmě žijeme v mediálním věku, a tak se o tom jenom mluví, ovšem nikdo to neviděl.
O výbuších a Sinn Féin se nicméně už mluví v „londýnské“povídce Geneze Pádraiga Ó Cíobháina. Zároveň ovšem obsahuje i větu: „Irové si dělají legraci ze všeho.“Což potvrzují především dvě povídky Briana Ó Nualláina, který je znám spíše pod pseudonymem Flann O’Brien.
Ne nerodilým mluvčím
Tento vtipálek si dělá legraci opravdu ze všeho, jak dokazuje i Příchod a odchod Johna Anglána, v němž Irové na vyzvání předvádějí své schopnosti ohledně anglické konverzace: „Poté promluvil sečtělý mudrc z Luimneach, který znal pouze jednu jedinou anglickou větu: ,Sprechen Sie Deutsch?‘“
Flann O’Brien (1911–1966) patřil k autorům dvojjazyčným – česky vyšly jak jeho věhlasné, anglicky psané romány U ptáků plavavých a Třetí strážník, tak irsky psané Řeči pro pláč. Mimochodem, kdo si přečte druhou kapitolu této prózy, začne mít pocit, že Šimek s Grossmannem museli umět irsky a opsali od Flanna O’Briena „prasečí“povídku Jak jsme chovali užitečné zvíře. Zde je pro srovnání irský originál: „Když jsem byl mladý, vždycky to u nás hrozně páchlo. Někdy tak hrozně, že jsem matku prosil, aby mě začala posílat do školy, přestože jsem ještě neuměl pořádně chodit.“
Vedle Flanna O’Briena je v antologii přítomen i další dvojjazyčný autor, Liam Ó Flaithearta (1896–1984), který nechyběl ani v „anglických“Farářích a fanaticích – tam ovšem jako Liam O’Flaherty. A o tom, že Irové opravdu pobaví, i když to třeba ani není jejich cílem, pak svědčí i věta z medailonku Séamuse Ó Grianny: „Na sklonku života odmítal hovořit irsky s nerodilými mluvčími...“
Ale to ještě není všechno. Biddy Jenkinsonová zas v Knize svatého Molinga připomíná, že to byli právě irští středověcí mniši, kteří celému světu dali něco moc důležitého – totiž mezeru mezi slovy. To se hned pozná vyspělá kultura, když umí zapracovat i na takových detailech.
Čím víc je národ poražený, tím lepší je jeho literatura, jako by naznačoval nový výbor irských povídek Muž, který vybouchl.
Vítězové a poražení
Ruku v ruce s humorem jde v irské literatuře pochopitelně i to, že silně vychází z ústního vyprávění, jak se na každou plebejskou literaturu sluší. A aby nevznikl dojem, že Muž, který vybouchl nabízí jen humoristické prózy... Vedle již zmíněné výborné Geneze lze ve výboru najít povídku Na kraji močálu Máirtína Ó Cadhaina, pojednávající o soužení venkovské ženy, která prováhala šanci se vdát a ví, že se z patové situace už asi nedostane: „Byl to prašivý močál a zůstane takový, dokud slunce neobskočí měsíc.“
A pak je tu také vynikající Obludnost války Seána Mac Mathúna z prostředí chlapecké internátní školy, pochopitelně na západním pobřeží, protože právě tam je irština doma. Mniši jednoho dne vezmou chlapce na ostrov za mužem, který nemluví jinak než irsky – a žije v opuštěné, rozpadající se vesnici. Podle něj je irština jazyk stejně těžký jako řečtina. Ovšem je tu jeden nepatrný rozdíl: „Řečtina je jazyk vítězů, irština jazyk poražených.“
Pokud je ovšem irština jazykem poražených, pak anglicky mluvící Irové musí být ti podrobení, ale vlastně vítězové. A česky mluvící Češi... Nepodrobení, ale poražení? Nebo snad, proboha, vítězové?!
Muž, který vybouchl