A sláva řídne, vážení…
Plíživý příchod únavy a s ním náhle jasný pocit, že my už to tady všechno nezvládneme... Jistě to taky znáte. Ale já se v takové chvíli snažím potěšit nějakou zprávou o tom, že ti dnešní mladí jsou dobří a fajn a že to zvládnou i tehdy, až my budeme v domovech důchodců sedět nad křížovkou a beznadějně hledat tužku.
Včera to na mě zase padlo, a tak jsem si rychle vzal sborník esejů mladých sociologů. Jeden tam psal o tom, že dřív jsme před tajnou policií všechno chtěli skrýt, ale marně, a teď zas všechno chceme na sociálních sítích ukázat, taky marně. Ale ještě víc se mi líbilo to, co říká ten další. Píše totiž, že podle průzkumu si celých 46 procent lidí spíš nechá udělat tetování, než by navštívili starou tetu. A že už je u nás dokonce i víc těch, kteří měli vnuknutí, než těch, kteří mají vnuka.
Je pravda, že tohle uvolňování vztahů, vytrácení pospolitosti taky už delší čas pozoruji – a stejně tak to, že starší lidé po ní pořád touží, hledají ji. My třeba, když nám někdy zbude jídlo, ho vezmeme a zajedeme za tchyní, abychom taky překontrolovali, jestli zase nezměnila závěť.
A ona pořád kouká na televizi. A když pořad nebo film končí a jdou titulky, už se děsím, protože vím, co přijde... Jakmile tam totiž vidí známé jméno – třeba Kaplan –, hned začne říkat, že je to určitě příbuzný toho Kaplana z Luk pod Medníkem. A když namítáme, že to asi ne, jenom apaticky opakuje: „No určitě, určitě...“
A podobné je to s titulky na zpravodajských serverech. Takové to odkazování na někoho slavného, známého: „Do Prahy přijíždí xylofonista, který přejel Tarantinovi želvu.“Nebo: „V brněnském studiu nahrává novou desku ta, co chodila se synem producenta, jenž se kdysi na kodaňském letišti těsně minul s Rolling Stones.“Všichni se prostě tak trochu známe a jsme tak trochu slavní.