Marquet i beatnici v letní Paříži
VMusée d’Art Moderne (Muzeum moderního umění) stojí za zhlédnutí hned dvě výstavy. Tou první je monografická přehlídka tvorby Pauly Modersohn-Beckerové, německé malířky, jejíž život byl na přelomu 19. a 20. století úzce spjat s uměleckou komunitou Worpswede a která celý svůj krátký život (zemřela v 31 letech) udržovala intenzivní korespondenci s R. M. Rilkem. Naprosto určující pro ni bylo několik návštěv Paříže, kde měla možnost seznámit se s novými trendy moderního malířství (její figurální obrazy prozrazují vliv Gauguina, zátiší zase Cézanna), ale i se sbírkami starého a primitivního umění.
Počátkem 20. století byla Paříž patrně také jediným místem, kde bylo aspirujícím umělkyním umožněno kreslit akty podle nahého modelu (lekce byly však tehdy striktně oddělené: dopoledne v ateliéru kreslily ženy, večerní kurz byl vyhrazen mužům).
Na obrazech Pauly Modersohn-Beckerové se nejčastěji setkáváme s portréty dětí, popř. matek s dětmi – zcela novátorská byla pak její kompozice ležícímatky s dítětem. Zajímavé je i to, že zřejmě jako úplně první v dějinách umění namalovala autoportrét v podobě aktu. Bylo by nepochybně zajímavé sledovat, jakým směrem by se malířčina tvorba ubírala po vstřebání všech pařížských podnětů, kdyby jí nebyl vyměřen tak krátký čas. Uznání se jí dostalo až posmrtně.
Naproti tomu jejímu vrstevníku Albertu Marquetovi, průřez jehož tvorbou je k vidění v téže instituci, Letní obraz na letní výstavě.
bylo dopřáno tvořit po celou první polovinu 20. století. Marquet, žák G. Moreaua a celoživotní přítel H. Matisse, vystavoval r. 1905 na proslulé výstavě „fauvistů“, k nimž bývá také někdy řazen, třebaže si v průběhu desetiletí vypracoval umírněnější, ale i tak osobitý a poměrně snadno rozpoznatelný styl. Charakterizuje jej jednak sumarizace tvaru a pevné kontury (často zvýrazněné tmavou obrysovou linkou), ale i opakující se motivy: přístavy, proměny vodní hladiny, (industriální) pobřeží, pohled z vlastního bytu na nábřeží Seiny a Notre Dame. Podobně jako impresionisté iMarquet s oblibou jezdí na pobřeží Normandie a těží z jednoho námětu, který zachycuje v různých ročních, denních a atmosférických podmínkách.
Nejpozoruhodnější jsou podle mého názoru ty Marquetovy obrazy, na nichž dokáže scénu vystavět z maximálně zjednodušených tvarů a na první pohled uvolněným rukopisem, který je nejlépe patrný v lehce nahozených detailech (jež právě díky ležérnosti působí z od- stupu tak přesvědčivě). Tento „lehký“, a přitom sebejistý styl se projevil už v jeho lapidárních tušových skicách, v nichž dokázal vždy vystihnout gros zobrazovaného námětu, např. osoby či zvířete v pohybu. Marquetovy oproštěné tušové črty se mnohdy blíží až k jakýmsi kaligrafickým znakům. Patrně nejen díky nim, ale i díky způsobu komponování obrazové plochy a zájmu o „prázdno“vodní hladiny si ostatně Marquet vysloužil i označení „Hokussai západního malířství“. V posledním sále výstavy se jeho tvorba dojemně – a doslova – „uzavírá“malými plátny, jejichž jediným tématem je pootevřené či zavřené okno s typickými okenicemi – okno, před něž celý svůj život stavěl malířský stojan a skrze něž zachycoval onen barevný svět venku.
Kerouac a slavné album s banánem
Centre Pompidou nabízí výstavu nazvanou jednoduše a srozumitelně Beat Generation. Máte-li to štěstí, že jste sem zavítali ve čtvr- tek, kdy mají některá pařížská muzea prodlouženou otevírací dobu, můžete tu pobýt až do 23 hod. a o nic nepřijít. Beat Generation je velkoryse pojatá přehlídka beatnického hnutí, která vás hned od vchodu do sebe vtáhne formou projekčních pláten, na nichž běží filmový záznam rychle ubíhající krajiny. Mezi nimi středem sálu podobně do hloubky prostoru „ubíhá“originální strojopis Kerouakova románu On the Road (1951) – 36 metrů dlouhý pás textu slepený z jednotlivých pauzovacích papírů (na výstavu zapůjčený ze soukromé sbírky, místy už bohužel poněkud potrhaný).
Kerouac celý text napsal údajně v jakémsi extatickém opojení na jeden jediný zátah – tak trochu jako jazzman oddávající se svému improvizovanému sólu. V textu jsou místy vidět i dodatečné opravy, ty jsou však minimální a na spontánnosti Kerouakově stylu rozhodně neubraly.
Na výstavě Beat Generation se ocitáte na cestě: na cestě napříč Amerikou a napříč žánry, jež do- kumentují tvorbu, názory a životní styl beatniků: literatura, fotografie, kresby, malby, koláže, filmy, hudba, dobové předměty. Dokonce je tu zrekonstruován pokoj č. 25 z pařížského Beat Hotel, kde Brion Gysin instaloval svou Dreamachine (otáčející se kryt na lampě s prostříhanými otvory), jež měla vyvolávat halucinogenní efekty: „první umělecký objekt, na který je třeba hledět se zavřenýma očima“.
Pobyt v halucinogenním světě si můžete ještě chvíli prodloužit, přejedete-li město na další multimediální výstavu, podbarvenou tentokrát monotónními rytmy a podmanivými hlasy Loua Reeda a Nico: The Velvet Underground – New York Extravaganza. Výstava je k vidění v nové budově Pařížské filharmonie (navržena J. Nouvelem, dokončena 2015) v Parc de la Villette. Vznikla na počest 50. výročí vydání „alba s banánem“(12. 3. 1967), jehož ikonickou image navrhnul Andy Warhol.
Podobně jako předchozí výstava i tato své ústřední téma mapuje v širším kulturně-společenském kontextu, předkládá (nikoli na úkor stravitelnosti) příběhy lidí spjatých s kapelou a s Warholovou Factory, nabízí krátký film o Reedovi a Caleovi, řadu pozapomenutých autentických klubových nahrávek, nově objevený filmový dokument, reklamní spoty s Nico atd. Sledováním filmů a posloucháním písniček tu lze strávit celé hodiny.
Při návštěvě dvou posledně zmiňovaných výstav jsem si říkala, kolik energie, času a financí bylo na jejich uspořádání asi zapotřebí a jaká je to škoda, že proběhnou jen na jednom místě a nejsou putovní. Někdy prostě nezbývá, než abychom za výstavami putovali sami.
Pařížské galerie a muzea nabízejí v průběhu prázdnin kromě stálých sbírek i řadu dalších lákadel v podobě krátkodobých výstav, za kterými stojí za to se vypravit. Kromě klasických uměleckých výstav tu letos na návštěvníky čekají třeba i výpravné multimediální expozice věnované kapitolám z kulturní historie 20. století.
Paula Mondersohn-Becker – L’intensité d’un regard & Albert Marquet, peintre du temps suspendu
Autorka je historička umění a překladatelka