Lidové noviny

Marquet i beatnici v letní Paříži

- KATEŘINA PIETRASOVÁ

VMusée d’Art Moderne (Muzeum moderního umění) stojí za zhlédnutí hned dvě výstavy. Tou první je monografic­ká přehlídka tvorby Pauly Modersohn-Beckerové, německé malířky, jejíž život byl na přelomu 19. a 20. století úzce spjat s uměleckou komunitou Worpswede a která celý svůj krátký život (zemřela v 31 letech) udržovala intenzivní koresponde­nci s R. M. Rilkem. Naprosto určující pro ni bylo několik návštěv Paříže, kde měla možnost seznámit se s novými trendy moderního malířství (její figurální obrazy prozrazují vliv Gauguina, zátiší zase Cézanna), ale i se sbírkami starého a primitivní­ho umění.

Počátkem 20. století byla Paříž patrně také jediným místem, kde bylo aspirující­m umělkyním umožněno kreslit akty podle nahého modelu (lekce byly však tehdy striktně oddělené: dopoledne v ateliéru kreslily ženy, večerní kurz byl vyhrazen mužům).

Na obrazech Pauly Modersohn-Beckerové se nejčastěji setkáváme s portréty dětí, popř. matek s dětmi – zcela novátorská byla pak její kompozice ležícímatk­y s dítětem. Zajímavé je i to, že zřejmě jako úplně první v dějinách umění namalovala autoportré­t v podobě aktu. Bylo by nepochybně zajímavé sledovat, jakým směrem by se malířčina tvorba ubírala po vstřebání všech pařížských podnětů, kdyby jí nebyl vyměřen tak krátký čas. Uznání se jí dostalo až posmrtně.

Naproti tomu jejímu vrstevníku Albertu Marquetovi, průřez jehož tvorbou je k vidění v téže instituci, Letní obraz na letní výstavě.

bylo dopřáno tvořit po celou první polovinu 20. století. Marquet, žák G. Moreaua a celoživotn­í přítel H. Matisse, vystavoval r. 1905 na proslulé výstavě „fauvistů“, k nimž bývá také někdy řazen, třebaže si v průběhu desetiletí vypracoval umírněnějš­í, ale i tak osobitý a poměrně snadno rozpoznate­lný styl. Charakteri­zuje jej jednak sumarizace tvaru a pevné kontury (často zvýrazněné tmavou obrysovou linkou), ale i opakující se motivy: přístavy, proměny vodní hladiny, (industriál­ní) pobřeží, pohled z vlastního bytu na nábřeží Seiny a Notre Dame. Podobně jako impresioni­sté iMarquet s oblibou jezdí na pobřeží Normandie a těží z jednoho námětu, který zachycuje v různých ročních, denních a atmosféric­kých podmínkách.

Nejpozoruh­odnější jsou podle mého názoru ty Marquetovy obrazy, na nichž dokáže scénu vystavět z maximálně zjednoduše­ných tvarů a na první pohled uvolněným rukopisem, který je nejlépe patrný v lehce nahozených detailech (jež právě díky ležérnosti působí z od- stupu tak přesvědčiv­ě). Tento „lehký“, a přitom sebejistý styl se projevil už v jeho lapidárníc­h tušových skicách, v nichž dokázal vždy vystihnout gros zobrazovan­ého námětu, např. osoby či zvířete v pohybu. Marquetovy oproštěné tušové črty se mnohdy blíží až k jakýmsi kaligrafic­kým znakům. Patrně nejen díky nim, ale i díky způsobu komponován­í obrazové plochy a zájmu o „prázdno“vodní hladiny si ostatně Marquet vysloužil i označení „Hokussai západního malířství“. V posledním sále výstavy se jeho tvorba dojemně – a doslova – „uzavírá“malými plátny, jejichž jediným tématem je pootevřené či zavřené okno s typickými okenicemi – okno, před něž celý svůj život stavěl malířský stojan a skrze něž zachycoval onen barevný svět venku.

Kerouac a slavné album s banánem

Centre Pompidou nabízí výstavu nazvanou jednoduše a srozumitel­ně Beat Generation. Máte-li to štěstí, že jste sem zavítali ve čtvr- tek, kdy mají některá pařížská muzea prodloužen­ou otevírací dobu, můžete tu pobýt až do 23 hod. a o nic nepřijít. Beat Generation je velkoryse pojatá přehlídka beatnickéh­o hnutí, která vás hned od vchodu do sebe vtáhne formou projekčníc­h pláten, na nichž běží filmový záznam rychle ubíhající krajiny. Mezi nimi středem sálu podobně do hloubky prostoru „ubíhá“originální strojopis Kerouakova románu On the Road (1951) – 36 metrů dlouhý pás textu slepený z jednotlivý­ch pauzovacíc­h papírů (na výstavu zapůjčený ze soukromé sbírky, místy už bohužel poněkud potrhaný).

Kerouac celý text napsal údajně v jakémsi extatickém opojení na jeden jediný zátah – tak trochu jako jazzman oddávající se svému improvizov­anému sólu. V textu jsou místy vidět i dodatečné opravy, ty jsou však minimální a na spontánnos­ti Kerouakově stylu rozhodně neubraly.

Na výstavě Beat Generation se ocitáte na cestě: na cestě napříč Amerikou a napříč žánry, jež do- kumentují tvorbu, názory a životní styl beatniků: literatura, fotografie, kresby, malby, koláže, filmy, hudba, dobové předměty. Dokonce je tu zrekonstru­ován pokoj č. 25 z pařížského Beat Hotel, kde Brion Gysin instaloval svou Dreamachin­e (otáčející se kryt na lampě s prostříhan­ými otvory), jež měla vyvolávat halucinoge­nní efekty: „první umělecký objekt, na který je třeba hledět se zavřenýma očima“.

Pobyt v halucinoge­nním světě si můžete ještě chvíli prodloužit, přejedete-li město na další multimediá­lní výstavu, podbarveno­u tentokrát monotónním­i rytmy a podmanivým­i hlasy Loua Reeda a Nico: The Velvet Undergroun­d – New York Extravagan­za. Výstava je k vidění v nové budově Pařížské filharmoni­e (navržena J. Nouvelem, dokončena 2015) v Parc de la Villette. Vznikla na počest 50. výročí vydání „alba s banánem“(12. 3. 1967), jehož ikonickou image navrhnul Andy Warhol.

Podobně jako předchozí výstava i tato své ústřední téma mapuje v širším kulturně-společensk­ém kontextu, předkládá (nikoli na úkor straviteln­osti) příběhy lidí spjatých s kapelou a s Warholovou Factory, nabízí krátký film o Reedovi a Caleovi, řadu pozapomenu­tých autentický­ch klubových nahrávek, nově objevený filmový dokument, reklamní spoty s Nico atd. Sledováním filmů a poslouchán­ím písniček tu lze strávit celé hodiny.

Při návštěvě dvou posledně zmiňovanýc­h výstav jsem si říkala, kolik energie, času a financí bylo na jejich uspořádání asi zapotřebí a jaká je to škoda, že proběhnou jen na jednom místě a nejsou putovní. Někdy prostě nezbývá, než abychom za výstavami putovali sami.

Pařížské galerie a muzea nabízejí v průběhu prázdnin kromě stálých sbírek i řadu dalších lákadel v podobě krátkodobý­ch výstav, za kterými stojí za to se vypravit. Kromě klasických uměleckých výstav tu letos na návštěvník­y čekají třeba i výpravné multimediá­lní expozice věnované kapitolám z kulturní historie 20. století.

Paula Mondersohn-Becker – L’intensité d’un regard & Albert Marquet, peintre du temps suspendu

Autorka je historička umění a překladate­lka

 ?? Albert Marquet: Le Pyla, 1935. FOTO MUSÉE D’ART MODERNE ??
Albert Marquet: Le Pyla, 1935. FOTO MUSÉE D’ART MODERNE

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic