Brad Mehldau sugestivně pomalý
Mehldau patří dvě dekády mezi absolutní špičku světových jazzmanů, tak dlouho funguje i jeho trio, v němž hraje po celou dobu kontrabasista Larry Grenadier a roku 2005 vystřídal Jorge Rossyho za bicími Jeff Ballard. Pětačtyřicetiletý pianista vystupuje ale často i sólově. A je umělcem více tváří. Píše kompozice spadající do sféry vážné hudby, v duu s bubeníkem Markem Giulianou se raduje z analogových elektrických in- strumentů (letos se ke koncertům dravé funk-dubové Mehliany připojil kytarista John Scofield), křišťálově čistě zněl v tandemu s mandolinistou Chrisem Thilem. A tak dále.
Technicky fenomenální muzikant rozpjaté mysli a s levou rukou v podivuhodném protipohybu míchal od počátku své dráhy do zcela moderního jazzového projevu překvapivě i ozvěny evropské hudby 19. století. A sahal zároveň vedle standardů a vlastních skladeb i po materiálu ze světa pop-rocku (klasiků The Beatles a Paula Simona i avantgardních Radiohead). Zásadně se zasloužil o objev zapomenutého britského písničkáře Nicka Drakea, který zemřel už před polovinou 70. let a jehož několik songů Mehldau působivě zpracoval a udržoval roky v repertoáru.
Tuzemští posluchači se s ním mohli setkat vícekrát a vychutnat si celé spektrum jeho podob. A tudíž i pochopit, proč nejvýraznější světoví pianisté nastupující generace hovoří o nevyhnutelném vlivu, jaký na ně Mehldau měl a má.
Alba jeho tria často obsahují nahrávky staršího data, jako by Mehldau a spol. pracovali do foroty. Tak to může být. Mistři svých nástrojů s anténami na téže frenkvenci vcházejí do studia perfektně připravení, to znamená, že prostě vždy pořídí víc snímků, než se může vejít na disk. K nepoužitým skladbám časem přibudou další, a když zásoba nabobtná, začne se uvažovat, jak s nimi naložit. I ty z nejnovější desky vznikly před čtyřmi až dvěma roky a celek působí dojmem, že jde o výběr z archivu skupiny. Lehce zavádějící je i název desky. Odkazuje ke kategorii „blues ballads“, skladeb spíš pomalejších, s bluesovým kořenem, ale hustší harmonií a přemosťujícími středovými pasážemi. Ale taková je tu vlastně jen úvodní Since I Fell For You, kterou před 70 lety napsal bandlea- der Buddy Johnson. Původně ji zpívala jeho sestra Ella, později se výtečný song stal oblíbeným číslem vokalistů a instrumentalistů. Dvanáctitaktovou bluesovou strukturu má ještě Cheryl, byť jde o typicky bebopové téma, jehož autorem je také Charlie Parker. Který ho hrával o fous svižněji. Klasicky „baladově“vyzní standard These Foolish Thing; když se v půli šestiminutové stopáže rytmika odmlčí, Mehldau hezky připomene, že jde o předválečnou věc. Jako balada je pojatý křehký song Little Person Jona Briona, producenta slavného Mehldauova alba Largo (2000), pocházející z filmu Charlieho Kaufmana Synecdoche, New York. Coleporterovku I Concetrate On You posadilo trio do tempově volnější bossa novy, nevlnit se při poslechu dá práci.
A já miluju Paula
Dvakrát sáhl Mehldau po svém oblíbeném autorovi Paulu McCartneym. Uhrančivá je verze beatlesovského And I Love Her. Dlouho vyhlíží nevinně, ale před závěrem se kapela ohnivě rozjede. Nejazzový kousek uchopila doslo- va úžasně. My Valentine z nedávné, ke swingové éře zahleděné desce sira Paula Kisses In The Bottom se pro jazzovou interpretaci nabízí spíš. Mehldauovi zřejmě melodie utkvěla v hlavě a jako na více snímcích desky se i tady pustí do osamocené kadence. Když se pak k němu znovu připojí spoluhráči, proběhne závěr alba vtipně v soul-jazzovém duchu.
Vybrané kompozice se tedy sice z obecné představy o blues a baladách vymykají, nakonec však deska odpovídá svému názvu. A i když to zrovna tohle trio nemusí, dokazuje, jak skvěle ovládá to v jazzu vůbec nejtěžší, totiž hrát pomalu. Neboť tehdy se nejlépe ukáže, jak na tom kdo je. S rytmem, frázováním, rozváděním myšlenek, v práci s motivy danými i během improvizace vytrysklými. Příslovečným testem prubířským kamenem prošli Brad Mehldau a jeho výsostně kreativní druzi jako naprostí suverénové.
V jazzu patřívalo takřka k povinnosti nahrát komplet skladeb volného, až pomalého tempa. Tak se podle titulu Blues and Ballads jeví i nové album Brada Mehldaua. Název však mírně klame. Nezklame ale jako obvykle zářivý výkon pianistova pevně sevřeného tria.
Brad Mehldau: Blues and Ballads
Autor je hudebník a publicista