O medaile mezi paneláky. Voda je špinavá
Na jihu pláže Copacabana zahýbáme doleva, projedeme městskými bloky, přes malý vršek a podél bývalého stadionu fotbalistů Flamenga, kteří tu mají půl milionu registrovaných příznivců.
Pohled, jenž se před námi vzápětí rozprostře, je nečekaný. V srdci hlučné šestimilionové megapole, pevně usazena mezi vysokopatrovými domy a obklopena zelenými kopci podivuhodných tvarů, se nachází laguna Rodriga de Freitase. Na ní se hemží lodě veslařů. Po dlouhé sérii her, při kterých byly pro veslaře nachystány umělé kanály na periferii olympijských měst, je to pro ně novum.
„Většinou jsme závodili mimo civilizaci a tady máme kolem věžáky. Je to něco nezvyklého,“povídá Mirka Topinková-Knapková, obhájkyně londýnského zlata.
Kdysi, ještě před příchodem portugalských kolonizátorů a civilizace, zde žili indiáni kmene Piraguá.
Teď Milan Doleček, kouč Ondřeje Synka i dvojky Helešic–Podrazil, říká: „Je to tady malé a útulné.“
Velké olympijské kruhy, jež mají ozdobit areál, teprve dělníci sundavají z nákladního vozu. Stojany pro lodě veslařů naopak dlouho nikde nemohli najít, museli si tedy dočasně vypůjčit ty od rychlostních kanoistů. Stavbaři finišují, přesto je u vody až podivuhodný klid.
Samička místního opeřence si usmyslela, že se uhnízdí na trávníku přímo u vstupu do loděnice. Tak jí kolem hnízda vystavěli ohrádku, napsali „Prosíme, nerušit“a ještě pro ni vytiskli akreditaci.
Ačkoliv do laguny vtékají rovněž okolní říčky, voda v ní chutná slaně, což má na svědomí kanál propojující ji s Atlantickým oceánem.
Hejno kachen pluje u jejího břehu podél podivné směsice trávy, řas, plastových lahví a odpadků. Ten pohled není právě romantický. Ale to je u kraje. Pro veslaře je podstatná voda daleko odtud, v drahách.
„V televizi hlásili, že je v ní dost špíny,“líčí Kristýna Fleissnerová z českého dvojskifu. „Ale my jsme tu špínu ani moc nepotkaly. Vltava je v Praze špinavější.“
Topinkovou její kouč Tomáš Kacovský po tréninku nabádá k dezinfekci lodě, vesel i sebe. „To je v pořádku. Musíme být obezřetnější,“říká olympijská šampionka na skifu. Všichni němečtí veslaři si při vystupování z vody nasazují gumové rukavice, aby si během manipulace s lodí nepotřísnili ruce.
„To je podle mě až přehnané,“usoudí Doleček.
Pravda je, že se v souvislosti s kvalitou vody v laguně vyrojily stovky odstrašujících zvěstí, balancujících na hraně mezi vědec- kými studiemi a umělými mediálními horory.
Už po testovacích závodech v roce 2015 si dvacet amerických veslařů stěžovalo na žaludeční nevolnost. Začal narůstat i počet uhynulých ryb.
Bakterie ve vzorcích
V únoru si zde nechali odebrat vzorky vody čeští veslaři a odeslali je k otestování. Výsledky prokázaly, že obsahuje velké množství bakterie legionelly, způsobující takzvanou legionářskou nemoc. Když však na její přítom- nost poukázali, bylo jim sděleno, že nedodrželi požadované podmínky přechovávání vzorků, a bakterie se tak v nich mohla namnožit.
„Nicméně legionella tu ve vodě byla,“říká Doleček. „Byl tam tehdy humus, protože přímo u startu ústily do vody kanály. Zapáchalo to. Ale už to nezapáchá.“
Též množství řas na trati prořídlo, i za pomoci speciálních vodních kombajnů, které se osvědčily už v olympijském Pekingu 2008.
„Je vidět, že se Brazilci snaží zachránit, co se dá,“oceňuje Doleček.
Pokud zrovna není v Riu olympiáda, u laguny prosperují oblíbená restaurace a kino.
O Vánocích po vodě pluje na umělém ostrůvku obří rozsvícený vánoční strom.
Pro hry nyní vyrostla tribuna určená 14 tisícům diváků.
„Ale hlediště je jen na posledních 200 metrech. V Londýně byly tribuny skoro podél celé trati. Povzbuzování tam bylo neskutečné,“říká český kouč. „Až mi tam naskakovala husí kůže,“vypráví Topinková. Není tady ani jinde běžný chodník podél trati, po němž jsou trenéři navyklí šlapat na kolech v průběhu tréninků i závodů a sledovat své svěřence v akci.
„To má za následek, že tloustnu,“tvrdí Doleček, usazený na dřevěné lavici u břehu. „Sedím tady u cíle a sleduju jen poslední pětistovku. Nevidím, co se děje jinde, nemám proto vnitřní klid. Jak trubka čekám, až kluci vylezou a řeknou mi: Bylo to dobrý, šéfe. Nebo: Bylo to špatný, šéfe. Dráhy jsou tak daleko ode mne, že jen ke konci jsem schopný zaregistrovat chybu.“
Je oblačno, kopce nad areálem se ztrácejí v mracích.
„Zatím na nás moc nevykukuje,“říká Mirka Topinková-Knapková. Kdo má vykukovat? Mraky nad nejvyšším z kopců se najednou rozestoupí a v jejich skulině se vysoko nad námi zjeví ikona Ria.
Obří socha Krista jako by pohlédla na celé to veslařské hemžení.
„Až bude po všem, mohly bychom k ní tam nahoru vyrazit,“shodnou se Fleissnerová s Antošovou, ženy z dvojskifu.
Předtím se však v laguně rozdělí čtrnáct sad veslařských medailí.