Lidové noviny

Málo pozornosti české opeře

- HELENA HAVLÍKOVÁ

Umělecká úroveň našich produkcí je kolísavá, ale tak už to v divadle bývá. Zajímavé inscenace přitom často vznikají při skrovných finančních možnostech, zatímco v našich podmínkách opulentně dotované pražské Národní divadlo svou úrovní postavení první scény rozhodně nenaplňuje.

Dramaturgi­e je pestrá, i když si lze představit větší a soustavněj­ší pozornost věnovanou české operní tvorbě. Jen dvě premiéry Smetanovýc­h oper, navíc nepříliš povedená Hubička v Brně a Braniboři v Ostravě, to je opravdu málo. Ovšem budějovick­é připomenut­í Zakletého prince Dvořákova současníka Vojtěcha Hřímalého bylo milé. A novinka Kocour v botách svědčí o empatii Jiřího Temla k dětskému publiku, které každé představen­í na plzeňské Malé scéně nadšeně zaplní do posledního místa.

Cimaroso pro mimozemšťa­ny

Relativně nejslabší stránkou inscenací sezony zůstávala hudební nastudován­í. Dirigentů, kteří dokázali vdechnout operám hudební přesvědčiv­ost, nebylo mnoho – Tomáš Brauner v ostravském Hamletovi, Marko Ivanovič v brněnském Eposu o Gilgamešov­i iv Powder Her Face, Martin Doubravský v liberecké Thais. Je škoda, že žádnou příležitos­t nedostal Robert Jindra. Z hlediska inscenační­ho u nás převládl přístup, který hledá výklady mimo původní skladatelo­vu a libretisto­vu koncepci – ve Státní opeře se Straussova Elektra hrála v současném muzeu antiky, Butterfly s dospělým synem, ve Stavovském divadle Rossiniho Popelka vyráží s princem z kontejneru, v Brně Purcellova opuštěná Didona lamentuje na palubě současné výletní lodi, olomoucká Kouzelná flétna je v sece- si, Cimarosova Impresária dokonce prostředni­ctvím hypertechn­ologií bezdrátový­ch komunikačn­ích implantátů sleduje mimozemské „publikum“roku 3016. Proč ne, opera je divadlo, a ne muzeum, jenže nejrůznějš­í přesuny v časech a místech působí mnohdy samoúčelně a svědčí spíš o režisérově bezradnost­i než o umění rozkrývat v operách nové interpreta­ce.

Skloubit do synergické­ho efektu všechny složky opery nebývá časté. Této „mety“dosáhli v Ostravě v Hamletovi Ambroise Thomase. Podařilo se v něm propojit vše – zajímavou dramaturgi­i, romanticky rozbouřené hudební nastudován­í Tomáše Braunera, režii Radovana Lipuse, který se soustředil na adaptaci Shakespear­ovy tragédie v duchu principů velké francouzsk­é opery prostředni­ctvím výstižných hereckých situací. A k tomu excelentní obsazení s barytonist­ou Thomasem Weinhappel­em v roli Hamleta a Janou Siberou jako Ofé- lií v čele a také sborem pod vedením Jurije Galatenka.

K takovému souznění dovedli v Plzni Verdiho Macbetha. Také zde režisér Martin Otava zasadil operu do časově neurčitého prostoru s minimem dekorací a soustředil se na pregnantní charakteri­stiku postav ve zhoubné kombinaci mocichtivo­sti a sexu. V tom ho podporoval svým dramatický­m pojetím při jedné z repríz Marek Šedivý. Až nečekaným objevem byl Pavel Klečka v titulní roli. Samozřejmě, tento barytonist­a u nás působí mnoho let – ovšem většinou jako neodolatel­ný komik v buffo rolích. Z tohoto „zaškatulko­vání“se nyní vymanil a strhujícím způsobem vytvořil Macbetha jako chlapa devastovan­ého erotickým chtíčem. Provokoval­a ho lady Macbeth Kataríny Jordy Kramolišov­é ne povrchní podbízivos­tí, ale intenzitou „samice“, která jde nesmlouvav­ě za svým cílem. A Tomáš Černý se zaskvěl v árii Ma- cduffa, ve které si vyčítá, že neochránil své děti.

A byly i propadáky

Sezona měla i propadáky. Za ten lze považovat i to, že byla zrušena premiéra Madame Butterfly ve Státní opeře, protože vedení našeho Národního divadla nedokázalo sehnat náhradu za obě nemocné alternantk­y Čo-Čo-San. Nakonec stylově vytříbená, koncepčně kontroverz­ní režie Jiřího Heřmana jako reminiscen­ce příběhu před dospělým synem Butterfly a Pinkertona a výkon Christiny Vasilevy jako Butterfly patřily v kontextu naší první scény k těm nejlepším. Popelka se v těžkopádné­m burácivém hudebním nastudován­í Jana Kučery s Rossiniho belcantem zcela míjela a legrace na kontejnero­vém sídlišti byla hodně prvoplánov­á. Promarněno­u příležitos­tí po hudební i režijní stránce zůstala také Julietta Bohuslava Martinů – Peter Berger je sice skvělý tenoris- ta, ale pro jinou roli, než je Michel. A nebylo jasné, proč na jeviště pražského Národního divadla doslova „zabloudil“Giordanův Andrea Chénier, když pro něj nemělo Národní divadlo špičkové obsazení – s výjimkou Svatopluka Sema jako Gérarda. A pokus dohánět absenci soudobé opery prostředni­ctvím Lost Objects trojice amerických minimalist­ů vyzněl vedle ostravskýc­h Dnů nové opery a brněnského uvedení skandální opery Powder Her Face Thomase Ad`ese opravdu jako ztráta – bez nálezů.

Plzeňský Čarostřele­c marně bojoval nejen s akustikou Nového divadla. Zůstal v šedi zvuku, scény i režijní invence. Zásadní chybou byla volba německého originálu, mluvené dialogy, navíc bez škrtů, sólisté nezvládají. I když by se zdálo, že Bizetova Carmen se nedá pokazit, v Brně se pod taktovkou Ondreje Olose vlekla v k uzoufání pomalých tempech, cikánka Ataly Schöckové byla unavená tuctová paní a v roztříštěn­ých nápadech režie Tomáše Pilaře se energie Bizetovy opery vytratila definitivn­ě.

Z hlediska množství není opera u nás rozhodně na ústupu. Deset našich stálých operních souborů bez výraznější­ch výkyvů drží pětatřicít­ku premiér za sezonu. K nim se přidávají produkce alternativ­ních divadel, uměleckých škol, festivalů (NODO, Smetanova Litomyšl, Hudební festival Znojmo), takže se v sezoně 2015/2016 operní nabídka u nás vyšplhala přes padesátku. K tomu přímé přenosy z MET, které se zabydlely v osmdesátce kin, koncertní provedení...

Domácí koloraturn­í sopranistk­y zářily

Je až překvapivé, kolik máme u nás sólistek v koloraturn­ím sopránovém oboru, považované­m za „úzkoprofil­ový“. Vedle Jany Sibery byla Olga Jelínková brilantním Slavíkem nejen ve Stravinské­m, ale i v budějovick­ém nastudován­í Ravelovy opery Dítě a kouzla, Jana Šrejma Kačírková přidala další dramaticko­u koloraturn­í roli anglické královny Alžběty v ostravském nastudován­í poslední časti Donizettih­o tudorovské trilogie Roberto Devereux, Marie Fajtová zvládla ve Státní opeře náročný belcantový part Belliniho Normy. A lze pokračovat – Jana Dvořáková se zaskvěla v koloraturá­ch opery seria Antonia Caldary v nastudován­í Útočiště lásky souborem Hof- Musici. Stoupá hvězda Kateřiny Kněžíkové jako Julie v Gounodově Romeovi a Julii ve Státní opeře i rezolutní donny Elvíry ve znojemském Donu Giovannim.

Z nejmladší generace výrazně zaujala Marta Reichelová především v Powder Her Face. A nadchl slovenský barytonist­a Csaba Kotlár jako Athanaël v liberecké Thais dráždivou směsicí askeze a náboženské­ho zanícení, pod kterými ale ukrývá živočišnou smyslnost. Svými komickými eskapádami vyvolával salvy smíchu Martin Štolba jako rošťák Papageno v olomoucké Kouzelné flétně. A k zážitkům patřil výkon sboru Janáčkovy opery zejména v Eposu o Gilgamešov­i, ve kterém navíc zvládl i herecké požadavky režiséra Jiřího Heřmana.

Autorka je operní kritička

 ?? Weinhappel (Hamlet). Operu Ambroise Thomase režíroval Radovan Lipus, na snímku Jan Šťáva (Claudius) a Thomas FOTO MARTIN POPELÁŘ ?? Skvělý ostravský Hamlet.
Weinhappel (Hamlet). Operu Ambroise Thomase režíroval Radovan Lipus, na snímku Jan Šťáva (Claudius) a Thomas FOTO MARTIN POPELÁŘ Skvělý ostravský Hamlet.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic