(Ne)potřebná hysterie
Příběh Invalidovny odhaluje slabinu státní správy
Při procházení rozsáhlými chodbami obřího komplexu pražské Invalidovny je skoro hmatatelný mumraj, který v jejích prostorách v minulých stoletích musel být. Vždyť na jediné „cimře“se tísnilo až dvacet vysloužilců a na balkonku nad nimi žil jejich velitel. Mumraj se objevil zase, tentokrát kolem plánovaného prodeje tohoto barokního skvostu. Několik dní před aukcí, jež měla být v pondělí, se rozjelo několik akcí „na záchranu“unikátní památky. Stát se jí přece nesmí zbavovat! V rukou soukromníků dopadne jako unikátní kasárna přetvořená v chrám konzumu Palladium a přijde o svůj genius loci! Tolik argumenty teoretiků umění či karlínských aktivistů, podporovaných zpočátku trochu stydlivě památkáři.
Právě Národní památkový ústav nakonec řekl rozhodné: Chci Invalidovnu. A tak protože aukce pro nezájem nebude, bude mít šanci dokázat, že to myslí vážně.
Halasného chránění kulturního dědictví a nadávání na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který aukci připravil, však nebylo vůbec třeba. Že Invalidovna bude nabídnuta k prodeji, se ví minimálně přes rok. Ministerstvo obrany nevědělo, co s megalomanským areálem, a tak jej majetkovému úřadu dle litery zákona předalo. Ten zase přesně podle platné legislativy dal budovu k dispozici. Byl skoro jako Zdeněk Srstka s pejsky. Ptal se ostatních státních institucí: Chcete ji? A to dokonce třikrát. Nikdo se neozval. Věděl proč. Budova je především v povodněmi zasaženém přízemí v dezolátním stavu. Opravy spolykají klidně miliardu. A kde ji vzít, když šéf státní kasy Andrej Babiš jen nerad někomu přidává. A tak se doufalo. Nejdřív tiše a pak nahlas, že by si budovu měl stejně stát ponechat. Stát, ne konkrétní instituce. Takové pěkné české: ať si to někdo vezme a zařídí to. A když už prodej vypadal neodvratně, nastoupila trocha hysterie.
Hysterie, která pravidelně odhalí slabinu české státní správy. Ve spoustě oblastí totiž chybí dlouhodobé koncepce a velké projekty jsou na obtíž. Příkladem budiž panika kolem unijních dotací. Absence dlouhodobé koncepce, co opravdu chce tento stát rozvíjet, vede k tomu, že neví, do čeho chce pořádně investovat. A pak se hystericky řeší, že neumíme dotace vyčerpat. A bezhlavě se začne utrácet na konci programového období za cokoliv, co proleze sítem evropských pravidel. Adam Junek