Kolaps civilizací jako mýtus

Prorůstové či stimulační faktory se po jisté době vyčerpají a nakonec systém přivedou do stagnace a poté krize

by mělo něco natolik dokonalého jako tehdejší svět kolabovat? Notabene, proč si takovou myšlenku vůbec připouštět?

Tainter se ve své práci soustředil na obecné charakteristiky kolapsu a k tomu přidával konkrétní studie, zejména ty zabývající se Římskou říší, kulturou Chaco (Anasazi) a starými Mayi. Jeho hlavní dva směry úvah se zabývaly konceptem rostoucí komplexity a zákonem zmenšujících se výnosů. Za principiální hnací motor lidského vývoje Tainter považoval narůstající společenskou složitost civilizací, která vychází z neustálého řešení problémů, jež ji přirozeně posouvají dále.

Čím je ovšem civilizace složitější, tím roste potřebná energie na řešení jednotlivých nových problémů a zmenšuje se efektivita jejího vynakládání. Tato zpomalovací fáze se dá překonat technologickou inovací nebo objevem nového významného zdroje/způsobu získávání energie. Všechny civilizace, které známe, nakonec „zkolabovaly“především proto, že se odehrál efekt zákona zmenšujících se výnosů – společnosti vynakládaly stále více energie jen na udržení své úrovně a řešení nových problémů.

Tainter ve své pozdější studii Social Complexity and Sustainability (Společenská složitost a udržitelnost) z roku 2006, která se zabývala specificky otázkou nákladů na řešení problémů a udržitelným rozvojem, pak ukázal, že náklady na množství registrovaných patentů v USA (přepočteno na patent na stovku vědců) neustále rostou, stejně jako náklady na zvyšování expertní vzdělanosti. A celkem pochopitelně se domnívá, že takový trend musí jednou skončit.

Důsledky nestability

V roce 2005 americký ornitolog Jared Diamond přišel s další knihou na toto téma – Kolaps. Proč společnosti přežívají či zanikají (česky 2008). Pokrývala osudy mnoha civilizací a kultur, byla však více deterministická v tom smyslu, že při hledání příčin kolapsů společností kladla důraz na pět hlavních faktorů – vyčerpání přírodních zdrojů, změnu přírodního prostředí a klimatu, nepřátelské sousedy a ztrátu obchodních kontaktů. Právě ty vždy přivodí kolaps v tom horším a nutno přiznat stále méně používaném smyslu, tedy skutečného zániku a vymizení.

Diamond pracuje s jevy, jež vminulosti vedly ke kolapsu společností – odlesnění a zničení přírodních ekosystémů, problémy s půdou (například úrodnost či zasolení), nadměrný lov a rybolov, import rostlinných a živočišných druhů a jejich zdomácnění, přelidnění a potíže s vodou. Diamond uvádí čtyři faktory, jež lze identifikovat i v současnosti – vliv člověka na změnu klimatu, hromadění toxinů v přírodě, nedostatek energie a vyčerpání kapacity fotosyntézy naší planety. Skoro za všemi kolapsy ale objevuje jako hlavní příčinu demografickou explozi.

Je zřejmé, že Diamond ve svém, do jisté míry mechanistickém, diskurzu nepřipouští agendu vztahující se k dlouhodobým vnitřním procesům nejen krize, ale zejména následné regenerace. Stejně nevěnuje takřka žádnou pozornost dlouhodobým společenským procesům, které se řadí k vnitřním faktorům a jsou pro vývoj dané společnosti neméně důležité.

To vzbudilo v odborných kruzích značnou diskusi a někdy vedlo i k nepěkným kritikám, a to i u nás. Nicméně jedno dobré, obecné a svou povahou nadčasové po- učení z Diamondových případových studií vyplývá – nestabilita přírodního prostředí s sebou přináší nestabilitu politickou. A politická či ekonomická nestabilita může vést k neřízenému využívání přírodních zdrojů a ničení ekosystému.

Role velkých řek

Uvědomme si, že každá civilizace je formována vnějšími a vnitřními procesy, jež spolu těsně souvisí. K těm vnějším patří hlavně geografická poloha a dynamika proměn klimatu. Bližší pohled na mapu starověkého světa jasně ukazuje, že nejranější civilizace vznikaly v klimaticky optimálních oblastech a povodích velkých řek, které umožňovaly extenzivní zemědělskou produkci s relativně malým, velmi výhodným výdajem energie.

Kromě starověkého Egypta šlo o Přední východ s Eufratem a Tigridem, Pákistán a severozápadní Indii s povodím Indu a zaniklé Džaggar-Hakry, povodí Žluté řeky a řeky Jang-c’-ťiang v Číně a pánev řeky Coatzacoalcos v dnešním Mexiku. To byla ohniska, ve kterých starověké civilizace vznikly a rozvíjely se.

Zajímavé je, že velké řeky hrály a stále hrají významnou roli i v moderních dějinách a dnešní supervelmoci, jako jsou USA, Rusko či Čína, nejsou žádnou výjimkou. Řeky, jakkoliv jejich původní význam spočíval zejména v jejich ekonomickém potenciálu, hrály mimořádně významnou roli i v expanzi a s tím související oblasti komunikačně-obchodní.

Pět hlavních epoch

Podívejme se nyní na faktory vyplývající z vnitřní dynamiky vývoje společnosti. Americký časopis Foreign Affairs je významné periodikum, jež se věnuje soudobé politice a vychází v hlavním městě USA Washingtonu. Proto možná překvapí, že právě v něm se v roce 2010 objevil text známého britského historika Nialla Fergusona věnovaný starým civilizacím.

Ferguson, toho času harvardský profesor, jenž má blízko ke konzervativnímu křídlu amerického politického systému, odešel podle vlastních slov do USA, aby mu bylo více nasloucháno. Možná že ne náhodou se právě tam začal více zabývat kolapsy a obecnějšími trendy ve vývoji civilizací. V podobě příměrů Ferguson připomíná, že „zaniknou“(ztratí svou složitost a vyspělost, která je právě jejich hlavní charakteristikou) všechny říše bez ohledu na svou velikost a charakter.

Jde o velice propracované zamyšlení na téma ani dnes nejsme jiní. Tuto hlubokou zkušenost historik dokládá několika alegorickými obrazy angloamerického malíře Thomase Colea (1801–1848), který v cyklu Course of Empire (Cesta impéria) namaloval pět hlavních epoch vývoje anonymní říše – hlavním zdrojem inspirace byl starověký Řím.

První obraz se jmenuje Doba divokosti a zachycuje krajinu prakticky nedotčenou člověkem, do které přichází bouře a pár lovců a sběračů vyhledává úkryt. Druhý obraz, nazvaný Pastorální krajina, ukazuje krajinu zemědělskou, zbavenou lesa, s poli a s malým chrámem řeckého stylu. Třetí dějství, Vrcholná říše, představuje obraz říše na vrcholu sil – vidíme velké kamenné město s mnoha vznosnými stavbami a chrámy a spoustu bohatě oděných lidí, představujících politické zástupce říše, obchodníky a občany.

Po tomto dosažení vrcholu následuje obraz nazvaný Zkáza. Zachycuje totéž město ponořené v bojích a postupném zániku v důsledku vnitřních konfliktů a náporu nájezdníků. Závěrečný obraz této série, Zármutek, se jakoby vrací do počátečního bodu – je zde opět přírodní krajina, vyčerpaná a ponořená do ticha. Nové nadechnutí a oddych, kde předchozí události připomínají pouze ojedinělé ruiny.

kolapsu společností a civilizací. Skutečnost je přitom taková, že na rozdíl od přírodních věd, kde kolaps obvykle označuje kratší dobu epochy masového vymírání a velkoplošného zániku fauny a flóry, v případě vývoje lidských společností tento jev nastává jen ojediněle. Nestabilita přírodního prostředí s sebou přináší nestabilitu politickou. A politická či ekonomická nestabilita může vést k neřízenému využívání přírodních zdrojů a ničení ekosystému.

Římská říše a britské impérium

Ferguson ve své práci upozorňuje, že většina skutečných říší kolabovala rychle – od Říma až po zánik britského impéria na počátku druhé poloviny 20. století. Například Římská říše, respektive její západní část, podlehla nájezdu barbarů během necelých dvou generací, zhruba za polovinu století.