Kolaps civilizací jako mýtus
pů. Podíváme-li se na tyto faktory s odstupem, najdeme u všech, alespoň podle mého názoru, narůstající problémy.
Vědecké bádání je stále více svazováno úřednickými předpisy, komerční poptávkou a komercializací obecně, která rozhoduje o tom, co je dobré a co zbytečné (z krátkodobého hlediska, ovšem – a nedělejme si iluze, patří sem i egyptologie či archeologie). Volná soutěž je podvázána předpisy a právnickou džunglí a dalšími negativními jevy, které dobře zná každý podnikatel. Soukromé vlastnictví je nahrazováno vlastnictvím anonymním a korporátním. Spotřeba je stále více používána společně s masmédii k indoktrinaci početných segmentů populace.
Zdravotní péče se stává významnou politikou a součástí technologie moci (kde základní mantrou se stává heslo udržení člověka při životě za každou cenu). A konečně práce již dávno neznamená, že se člověk může realizovat a pracovat nad stanovené minimum, jak chce a uzná za vhodné. Z toho všeho vyplývají regulace a často uměle vytvořenou poptávkou pokřivené vztahy, pokles kvality institucí – mimochodem další pilíř, který je třeba k Fergusonově výčtu dodat – v důsledku narůstajícího vlivu zájmových skupin.
Knihtisk
Na tomto místě zmiňme, odkdy datujeme počátek takzvané západní civilizace. Řešení je více, ale dle mého názoru dává smysl její počátek zhruba ztotožnit s vynálezem knihtisku Johanna Gutenberga okolo let 1447 až 1448, který odstartoval nejpozději od počátku 16. století obrovský rozmach bádání, vynálezů a inovací, jež jsou charakteristické pro náš svět.
Tomu odpovídá i obrovským tempem narůstající výskyt zásadních objevů v astronomii, biologii, chemii, geologii, fyzice, matematice, medicíně a technologiích po roce 1500, který figuruje jako magická hranice, za níž se rozběhla věda ve všech odvětvích mílovými kroky vpřed.
Do značné míry za to „mohl“právě knihtisk a rychlé tempo výroby knih a jejich šíření po roce 1500. Díky knihtisku začaly být tištěny bible v národních jazycích. Díky němu mohlo být také 95 tezí Martina Luthera rozšířeno po Evropě závratnou rychlostí a nastoupena cesta k reformaci. Dostupnost informací vedla – jako dnes – k tomu, že naše část světa byla vystavena obrovskému impulzu vedoucímu k rozvoji lidského ducha a civilizace jako takové.
Dnes jako by vše vrcholilo, zažíváme proměnu demokracie v mediokracii, zcela v duchu Hérakleitovy myšlenky o cestě nahoru a dolů. To vše se neodehrálo izolovaně, není pochyb, že dalším významným impulzem byly například zámořské objevy. Ale to by byla již jiná kapitola.
Model HANDY
Další významnou prací, jež se nedávno objevila na téma „nejsme jiní a kolapsy civilizací“, je článek Human and Nature Dynamics (HANDY): Modeling Inequality and Use of Resources in the Collapse or Sustainability of Societies (Lidská a přírodní dynamika. Modelování nerovnosti a použití zdrojů v kolapsu nebo udržitelnosti společností) badatelů Safy Motesharrei, Jorgeho Rivase a Eugenie Kalnayové z roku 2014, zabývající se dynamikou vývoje společnosti a využíváním přírodního prostředí. Jejich studie, nazývaná model HANDY, začíná tvrzením:
„Je běžné popisovat lidskou historii jako neúnavné a nevyhnutelné směřování ke stále vyšším úrovním komplexity, politické organizovanosti a ekonomické specializaci, doprovázeným vývojem komplexnějších a účinnějších technologií vedoucích ke stále rostoucí populaci. Toto vše je zajišťováno získáváním stále většího množství surovin, energie a informací. Přesto toto vše není jediná možnost.
Ve skutečnosti případy, kdy byl tento zdánlivě univerzální, dlouhodobý trend tvrdě přerušen prudkým kolapsem – často trvajícím staletí –, jsou docela běžné. Krátký přehled několika příkladů kolapsů naznačuje, že proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné vysvětlení tohoto procesu.“
Ve studii autoři pomocí modelování přemýšlejí nad otázkou, k čemu vedou proměnlivé hodnoty u následujících hlavních parametrů specifické populace – porodnost, úmrtnost, úživná kapacita přírodního prostředí, velikost elit a neelit („masy“) a konečně míra přerozdělování/sdílení ekonomického potenciálu. Studie není ve svém pojetí a záměru zcela inovativní. Spíše vychází ze studií, které se postupně objevily v posledních desetiletích 20. století.
Již v roce 1968 se na pozvání manažera italské firmy Fiat Aurelia Pecceie a skotského vědce Alexandera Kinga sešla v Accademia dei Lincei v Římě skupina politiků, obchodníků a vědců z různých oborů s cílem řešit již tehdy vyvstávající otázku krátkozrakého budování států a přetěžování obnovitelných i neobnovitelných přírodních zdrojů. Výsledkem bylo založení Římského klubu, dodnes vlivného a existujícího think tanku.
Během následujících let vznikl rozsáhlý a propracovaný teoretický model Jaye Wrighta Forrestera a Dennise Meadowse, známý jako World2 a později World3. Tento model se zabýval poměrně složitými vztahy lidských společností v rámci základních pěti kategorií – populace, přírodní zdroje, znečištění, zemědělství a pedologie a ekonomika. Jeho základním přínosem zejména bylo, že upozornil na zvětšující se rozpory mezi praxí a skutečnými možnostmi Země.
Zejména mezi elitami, ať jsou jakékoliv povahy, se prakticky vždy najdou jedinci schopní na nastávající tendence upozornit, jsou ale, a nejčastěji demokraticky, přehlušeni
Tři základní situace
Navzdory tomu je model HANDY velmi užitečný, protože umožňuje odpovědět obecně na otázku, co se stane, „když“. Tato „když“představují zejména proměnné v diferenciálních rovnicích popisujících tři základní situace. Model se zabývá společností rovnostářskou, v níž neexistuje společenská nerovnost a nerovnoměrné přerozdělování. Ta má dobré vyhlídky na dlouhodobý rozvoj.
Pak je to společnost, u které nastává kolaps typu „L“. Jde o společnost s malým počtem elit, kde nerovnost přerozdělování a využívání zdrojů vede ke zničení většinové populace. Po kolapsu je taková společnost schopná regenerace.
Konečně třetí typ situace pracuje s pojmem kolapsu typu „N“, kde elity spotřebovávají mnohonásobně více než většinová populace. V tomto modelu nejprve zkolabuje většinové obyvatelstvo a následně i elity, jež nějaký čas ještě fungují na principu „BU“– „business as usual“, chovají se, jako by se nic nedělo. Pozice a prostředky elit jim dovolují, aby své možnosti a zdroje používaly na „pochytání“ubývajících zdrojů a prostředků.
Ve srovnání s elitami většinová populace takové nástroje nemá, což vede k tomu, že je první vystavena vlivu negativních událostí a procesů, zatímco „zásobené“elity jsou schopny negativním faktorům čelit – setrvávají na svých pozicích a pokračují ve stereotypním chování a v dosavadních způsobech řešení problémů. Existence nárazníkové zóny oddělující elity od většinové populace je vědeckým zdůvodněním starého českého přísloví „kapři sami sobě rybník nevypustí“.
Inertní elity
Díky české vánoční rybě se dostáváme i k formulaci obecného principu, který vysvětluje, proč jsou obvykle elity značně inertní vůči nastupující krizi. Ta ve svých prvních fázích postihuje primárně většinovou populaci, která celkem logicky nemá prostředky a často ani možnost si nejen všimnout, ale zejména reagovat na přicházející obtíže. Až když je tento největší segment společnosti zasažen a zničen, stane se „membrána“propustnou a krizi si uvědomí i větší část elit.
V tu chvíli je však často pozdě na to, aby byla přijata účinná řešení, která navíc nemohou nalézt respekt u již zasažené většiny obyvatelstva – elity ztrácejí legitimitu, nejsou schopné prosadit leckdy i správná opatření. Ta ale přicházejí pozdě a je pro ně nezbytné získat většinovou populaci, která již není ochotná naslouchat zklamávajícím elitám. Krize udeří plnou silou. Přirozeně že se především mezi elitami, ať jsou jakékoliv povahy, vždy najdou jedinci, kteří jsou schopni na nastávající tendence upozornit, jsou ale často demokraticky přehlušeni.
Oba tyto modely mají navzdory svým obrovským přínosům a podnětům jednu velkou nevýhodu. Nepočítají s nutnými lidskými adaptacemi na proměny přírodního prostředí, o kterém víme, že prochází víceméně rovněž danými cykly, jimž se nedá vyhnout, natož je ovládnout.