Brazílii (ne)třeba brát vážně
Pořadatelská země nynější olympiády se necítí tak dobře jako před několika lety. Proč a kým se cítí zraňována a zrazována
Když na počátku října 2009 Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že letní hry se v roce 2016 budou konat v Riu de Janeiro, propukl přítomný Luiz Inácio Lula da Silva v upřímný pláč. Před zraky planety si rozložil velký bílý kapesník a otíral si do něj napuchlé oči. „Dostal jsem nejlepší dárek, který prezident může dostat,“vysvětloval své pohnutí nejdůležitější brazilský politik posledních let.
Nebyla za tím jen lidsky pochopitelná radost tehdy třiašedesátiletého muže, který za premiérové přidělení olympiády do Jižní Ameriky léta lobboval. Bylo to také razítko na pocit, který s ním tehdy, v době, kdy Brazílie hospodářsky rostla, sdílel asi celý národ: konečně nás ve světě berou vážně!
Co způsobil de Gaulle
To, že „Brazílie není země, kterou je třeba brát vážně“, údajně pronesl francouzský prezident Charles de Gaulle. Je to sice smyšlenka, přesto tento „citát“žije v největším latinskoamerickém státě vlastním životem. Občanům potvrzuje podle nich nespravedlivou skutečnost, že země – sportovní hantýrkou řečeno – od vyhlášení nezávislosti před dvěma stoletími kvůli přehlížení ostatními boxuje v nižší geopolitické váhové kategorii, než by odpovídalo početnosti jejího obyvatelstva a hospodářské síle.
Právě charismatický socialista Lula, který se na nejvyšší post dostal z těch nejchudších poměrů a mizernému vzdělání navzdory, to instinktivně cítil jako nespravedlnost. Pustil se s vervou do toho, aby se jeho vlast dostala do velmocenské první ligy. I Brazilci, kteří mu v domácí politice nepřáli, uznávali, že je jejich prvním představitelem, jehož v zahraničí znají. Když Barack Obama v dubnu 2009 na setkání států G20 před médii směrem k Lulovi da Silvovi žoviálně prohlásil „Tamhle je můj chlapík, nejpopulárnější prezident na celé zeměkouli“, byla z tohoto konverzačního obratu velká událost.
Stejně jako když americký ministr financí Timothy Geithner veřejně poděko- val Brazílii, že pomohla vyvést svět z recese po pádu investiční banky Lehman Brothers. Pro Brazílii je krajně důležité, co si o ní ve Washingtonu myslí. Od doby, kdy se (roku 1822) odpoutala od portugalských koloniálních pánů, postavila se tato rozlehlá země sousedům zády a hleděla do dálky. Po devatenácté a začátek dvacátého století to byla Francie, poté USA. Brazilci se totiž se Spojenými státy kvůli své kontinentální velikosti, rasové pestrosti obyvatelstva a otrokářské minulosti cítí být bratrsky spřízněni a v mnoha ohledech kopírují jejich zvyky.
Mrzí je, že tato láska není vzájemná, protože pro gringy je jejich země pouze jednou z mnoha. Nic je nemůže rozčílit tak jako neznalost Yankees o jejich do- mově. Legendární je pro ně překvapený údiv bývalého prezidenta George W. Bushe, když mu jeho protějšek Fernando Henrique Cardoso mezi řečí sdělil, že v Brazílii také mají černochy. To se pak náklonnost obrátí v přezíravou nechuť. Hned vyplavou na povrch všechny křivdy, které jim Yankees kdy učinili. Včetně té úsměvné, že bratři Wrightové podvodně sebrali slávu svému brazilskému konkurentovi Albertu Santosi Dumontovi – prvnímu člověku, který dokázal vzlétnout letadlem.
Zisk pořadatelství právě zahájených olympijských her v Riu de Janeiro měl potvrdit nové velmocenské postavení největšího latinskoamerického státu, který doposud „boxoval“v nižší geopolitické váhové kategorii, než by odpovídalo početnosti jeho obyvatelstva a hospodářské síle.
Štěkající podvraťák
Brazilcům vůbec hodně záleží na tom, co o nich říkají v zahraničí, a jsou rádi, když potkají cizince, který si s jejich domovinou spojí více než pláže a karneval. Díky své velikosti i odlišnému (portugalskému) jazyku země vždy cítila, že má navrch nad svými španělsky mluvícími sousedy, a proto Brazilce nadchlo, když roku 2001 přišel ekonom Jim O’Neill se zkratkou BRIC, pod níž představoval ekonomicky i kulturně nesourodou skupinu složenou z Brazílie, Ruska, Indie a Číny jako budoucnost globálního hospodářství. Jmenované státy se akronymu chytly, přibráním Jižní Afriky se rozšířily na BRICS a začaly pořádat pravidelné summity.
Brazílie tak najednou nefigurovala po boku Peru a Kolumbie jako pouze jedna z latinskoamerických zemí, nýbrž se zařa- dila mezi nastupující velmoci, rekrutující se z různých kontinentů. To jí dodalo sebevědomí, kterémá i podlemístních intelektuálů dlouhodobě narušené. V novinách se často mluví o maniodepresivní povaze národa nebo „podvraťákově syndromu“. Pouliční pes podvědomě cítí, že nestačí na ty s rodokmenem, a stáhne se do svého malého, zamindrákovaného bezpečí. A v jiné chvíli na ně pro změnu namyšleně štěká, aby jim přece ukázal, že na něj nemají.
V nultých letech 21. století Brazílie „štěkala“bez přestání. Pod Lulovým vedením se republice ekonomicky nebývale dařilo. Nejenže dokázala splatit zahraniční dluhy, sama začala půjčovat! Zatímco dříve nevystrčila nos ze západní hemisféry, najednou jí začalo zajímat dění na celé planetě. Zaměřila se především na Afriku, s níž ji spojuje řada kulturních kořenů. Otevíraly se nové ambasády, nárazově se zvyšovala stipendia, sám Lula každý rok podnikl pod Saharu nejméně dvě cesty. Brazílie předávala především svoje zemědělské know-how o tom, jak vyschlé savany předělat v úrodné lány. Nebo podle vlastních zkušeností radila, jak rapidně omezit dětskou úmrtnost. Například její systém bank mateřského mléka, do něhož je zapojena většina kojících žen, je tak dobrý, že ho převzaly i Španělsko a Portugalsko.
Brazilcům hodně záleží na tom, co o nich říkají v zahraničí, a jsou rádi, když potkají cizince, který si s jejich domovinou spojí více než pláže a karneval