Brazílii (ne)třeba brát vážně
na žebříčky popularity. Kdo nese zodpovědnost, většinou není oblíben.
A ještě jedna podobnost s Německem: i Brazílii přes její hospodářskou a kulturní důležitost chybí náležitá, respektive odstrašující vojenská síla a bez této „tvrdé moci“se mezi nejdůležitější hráče dostat nelze. Od dob druhé světové války a nasazení pětadvaceti tisíc mužů na italskou frontu, kterým se pro znak na uniformách přezdívalo kouřící hadi, bylo největší operací brazilské armády velení nad aktuálnímisí OSN na karibském Haiti. Až letos to symbolicky trumfla válka proti viru zika, kdy politici poslali do ulic 220 tisíc vojáků likvidovat komáry.
Amazonie je naše
Brazílie má to štěstí, že Latinská Amerika je kontinent, kde se zbraněmi na hranicích příliš nešermuje. Jenže zřejmě i proto důstojníci, kteří svoje ambice nemohli prokázat na bojišti, se tu tradičně pletli do domácí politiky. V Brazílii poslední oprýmkovaná diktatura skončila v roce 1985.
Když se do čela země dostal socialista Lula, potřeboval si vojáky, pro něž byl v době jejich režimu jedním z hlavních nepřátel, naklonit. Proto nakoupil drahé hračky v podobě rozsáhlé modernizace výzbroje. Vyplatilo se. Například při květnovém odvolání prezidentky Dilmy Rousseffové a jejím nahrazení viceprezidentem Michelem Temerem, které proběhlo podle všech ústavních náležitostí, se ozbrojené síly držely stranou všeho politického dění.
Lula dokonce několikrát rétoricky nadnesl, že by si Brazílie měla pořídit i atomovou bombu, byť se roku 1998 přidala ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Program na její výrobu měla za vojenské diktatury v 70. a 80. letech, což její představitelé odůvodňovali tím, že po nejničivější zbrani prahl také nejsilnější regionální konkurent, totiž Argentina. Poté, co v Buenos Aires od nákladného programu upustili, ztratili motivaci i početnější sousedé. Fakt, že Brazílie atomovou bombu nevlastní, jí na velmocenské prestiži nepřidává. Zvláště když tuto zbraň masového ničení mají i Indie, Pákistán, Izrael či Severní Korea U těchto čtyř velice rozdílných zemí lze pochopit, že si ji pořídily jako pojistku z obav před útokem ze strany svých smrtelných nepřátel. Jenže Brazílie žádného takového soka nemá, může se zdát zvenčí. Ale takovému tvrzení by se brazilští občané ve většině jen hořce zasmáli. Oni přece vědí své. Vědí, že ve světě je mnoho takových, kteří by jim chtěli uloupit stále málo osídlenou oblast deštného pralesa. Od dětství se ve školách opakuje heslo: Amazonie je naše.
Kořeny této paranoie jsou zapuštěny až do éry kaučukové horečky, když džungle kolem Amazonky byla jediným dodavatelem nedostatkového materiálu. Avšak Angličan Henry Wickham odtud tajně vyvezl nějakých sedmdesát tisíc sazenic kaučukovníku, které Británie zača- la úspěšně pěstovat vMalajsii, čímž Jižní Amerika přišla o výdělečný monopol. Od té doby se v Brazílii dívají s podezřením na všechny kritiky, kteří si berou na paškál rychlé odlesňování Amazonie. Věří, že ekologické neziskovky neusilují o ochranu planetárního klimatu, nýbrž ve skutečnosti jsou trojskými koňmi, přes něž se k bohatým přírodním zdrojům v této obrovské oblasti snaží dostat zahraniční velmoci. Dokonce i indiáni, kteří v džungli žijí od nepaměti, jsou většinovými Brazilci kvůli bojům za svá práva považováni za agenty cizích států. Tento neodůvodněný strach o Amazonii představuje další příznak nedostatečného národního sebevědomí, způsobeného podvraťákovým komplexem.
Brazílie by také ráda dobývala vesmír, jenže její kosmický program představuje vinou podfinancování spíše rétorické cvičení než reálnou činnost. Sice se zapojila do stavby Mezinárodní kosmické stanice, ale kvůli nedostatečnému rozpočtu musela svůj podíl minimalizovat. S tím padla i šance, aby se za odměnu na ni vydal na lodi americké NASA i první portugalsky mluvící astronaut. Aby Lula zakryl toto faux pas, koupil pro Marcose Pontese u Rusů místo v kabině sojuzu a vesmírného turistu, mávajícího ve stavu beztíže brazilskou vlajkou, vydával nadšené, ale málo informované veřejnosti za důkaz úspěchů národního kosmického programu.
Olympiáda v proudu času
Prezident Lula byl vůbecmistrem marketingu. Především pro své domácí publikum zveličoval globální důležitost Brazílie. Když se mu podařilo získat pořadatelství fotbalového šampionátu světa v roce 2014 a hned o dva roky později letní olympiádu, měl pro proklamovanou velikost své vlasti hned dva pádné důkazy.
Při organizaci obou sportovních megaakcí se měla podle Lulových vizí jeho vlast předvést coby sebevědomá nastupující velmoc. Jenže prezident míní a život mění. Brazílie se po zvolení Dilmy Rousseffové z řady vnějších i vnitřních důvodů, jejichž rozebírání by bylo na jiný článek, dostala do hluboké hospodářské krize. Výrazný podíl na ní má i předražená výstavba stadionů. Hostitelství sportovních svátků se tak velmi rychle změnilo z národní pýchy v ukázku toho, co vše v Brazílii – především vinou korupce a přebujelosti státního aparátu – nefunguje.
V červnu 2013 se do ulic vydaly statisíce občanů, aby protestovaly proti pořadatelství mistrovství v kopané, když zemi chybí prostředky na zdravotnictví, školství nebo bezpečnost. Byly to největší manifestace od návratu demokracie. Proti olympiádě se sice takové masivní demonstrace nekonaly, nicméně nyní nadpoloviční většina obyvatelstva považuje její organizování za zbytečné mrhání penězi, které Brazílii nic dobrého reálně nepřinese.
Pod dojmem a dopadem hospodářské recese se tamní maniodepresivní kyvadlo vrátilo do své záporné polohy a Brazilci teď na sebe sami nahlížejí s hlubokou skepsí. Sami zase sebemrskačsky věří, že jejich zemi nelze brát vážně.
Pod dojmem a dopadem hospodářské recese se místní maniodepresivní kyvadlo vrátilo do své záporné polohy – a Brazilci teď na sebe nahlížejí s hlubokou skepsí