Proč olympiáda pro mě už není sexy
Komentátor České televize Robert Záruba v předvčerejším vstupu z Ria řekl, že olympiáda je výjimečná například v tom, že při slavnostním ceremoniálu se sejdou na jednom místě lidé z více než dvou stovek zemí. Samotný ten fakt je zaznamenáníhodný, stejně jako je skutečností, že zahajovací ceremoniál je již dávno disciplínou svého dru- hu, velkolepou choreografií a patetickým příběhem, nákladným gesamtkunstwerkem, který sleduje půl planety. Ale to jsou v zásadě podružnosti či ornamenty. Podstatná je nebo by měla být, tedy dle autora těchto řádek, sportovní stránka olympiády a také její přesah od sportu ke kultuře v nejobecnějším slova smyslu, ke společnosti, ale i k politice.
Od šedesátých let minulého století, kdy započala éra technicky již únosných přímých přenosů, se OH staly událostí planetárního významu. Roku 1964 se hry konaly v Tokiu, poprvé na asijském kontinentě, čtyři roky poté vMexiku, v nadmořské výšce 2300 metrů. Tehdy se při atletických soutěžích premiérově běželo nikoliv na škváře, nýbrž na tartanu, elektronická časomíra vystřídala časomíru ruční, Američan Richard Fosbury převedl při skoku vysokém přelomový styl flop, atletika soutěžím zcela dominovala, považována za královnu sportu. Některé výkony, zejména běžecké, byly tak skvělé, že by klidně obstály i v 21. století. Na sportoviště též explicitně vstoupila politika: medailoví Američané v běhu na 200 metrů Tommie Smith a John Carlos zdvihli na stupních vítězů každý jednu ruku oděnou v černou rukavici – na podporu černošského hnutí v USA. Byl to začátek konce „nevinnosti“poválečných olympiád. Mnichovské hry v roce 1972 těžce poznamenal teroristický palestinský útok proti izraelským sportovcům, z nichž jedenáct nepřežilo. Od té doby jsou OH vždy zároveň i bezpečnostními manévry. Olympiády v letech 1976 (Montreal), 1980 (Moskva) a 1984 (Los Angeles) sportovně poznamenaly bojkoty určitých zemí.
Vzdor tomu všemu byly letní OH sportovními událostmi, jimž co do náboje a výjimečnosti nebylo rovno, i když se nesoutěžilo zdaleka v tolika disciplínách co dnes, a přestože se sportovci pofidérně, často jen pro forma, dělili na amatérské a profesionální, což v praxi nefungovalo, a některé soutěže, například olympijský fotbalový turnaj, jsou vinou toho poznamenány dodnes. Hry v Soulu (1988), v Barceloně (1992) Atlantě (1996 ) a v Sydney (2000) by se daly shrnout asi takto: trumf optimismu západního světa, celosvětového uvolňování, liberalismu, ale postupně a stále více také marketingu, neboť marketing – umění prodat (se) – si pro sebe v globalizovaném světě nárokuje větší a větší roli. Olympiáda v Aténách (2004), přiřknutá symbolickyměstu, kde novodobé olympiády roku 1896 započaly, více než étosem za- ujala svou nákladností, která – jak se ukázalo o několik let později – byla symptomatická pro nezřízený život této země na dluh. Následoval vůbec nejdražší sportovní podnik historie: hry v Pekingu (2008), které demonstrovaly nástup „nového“světa, nového uspořádání ekonomických i civilizačních sil.
Ale ať jsou OH jakkoliv marketingově nafukované, v mezidobí mezi nimi bují další a další sportovní podniky a přenosy pendlující mezi světadíly a předkládající podívanou týden co týden: atletika, fotbal, tenis, cyklistika, golf atd. Je toho moc. Olympiáda se v této mnohosti mění v jarmark, který cílí mnohem více na spotřebitele než na fandy (i když který fanda dneska není rovněž spotřebitel?). Přesněji tedy: cílí na ty, které sport mimo olympijský jarmark vlastně příliš nezajímá.
Následující řádky jsou velmi subjektivní a velice generační. Jako takové nechť jsou, prosím, brány. Tvrdí toto: olympiáda jako sportovní a společenská událost už není, co bývala. Jak, v čem a proč?