Olympiáda, která se nekonala

v Berlíně reprezentovat s tím, že v Německu se s Židy zachází hůře než se psy, a prorocky dodal, že kdyby německá vláda měla příležitost, vyhubila by je. U nás vznikl Československý výbor pro přeložení olympijských her, v němž se výrazně angažoval několikanásobný domácí mistr v maratonu Oskar Hekš, který později pro svůj židovský původ zahynul ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Dělnické olympiády

Vhodné podhoubí k hledání reálné olympijské alternativy nabízelo sociálnědemokratické a komunistické prostředí s dlouhou tradicí amatérského cvičení a tehdy populárních mezinárodních dělnických olympiád, z nichž první se konala ve Frankfurtu v roce 1925. O šest let později následovala Vídeň, kam se sjelo kolem 80 000 sportovců a 250 000 diváků z 23 zemí. Hry nejprve organizovala Socialistická internacionála dělnického sportu (Sozialistische Arbeitersport Internationale, SASI), založená v roce 1920 s podporou sociálnědemokratických stran a odborů. Rozštěpení levice se ale odrazilo i ve sportu – v roce 1921 byla založena i prokomunistická, na moskevskou Kominternu napojená Rudá sportovní internacionála nebo také Sportinterna (RSI). V druhé polovině třicátých let se ale obě organizace, v linii politiky lidových front, snažily alespoň na sportovní úrovni spolupracovat.

Leitmotivem dělnických olympiád či spartakiád bylo, jak říká historik Bruce Kidd, poskytnout pracujícím možnost účastnit se zdravé fyzické aktivity, která by oslavovala sílu i ambice dělnické třídy a zároveň nabídla osvobozující alternativu k „šovinistické, komerční a exkluzivní soutěživosti buržoazního sportu“. Důraz byl spíše než na vrcholové výkony jednotlivců kladen na masovou účast a mezinárodní solidaritu a toto inkluzivní pojetí sportu se často blížilo k masové rekreaci. Ostatně ještě před oficiálním zahájením lidové olympiády Barcelonu v červenci 1936 navštívilo kolem 20 000 lidí, a například řada francouzských návštěvníků si tak užila svoji první státem placenou dovolenou, kterou zavedla čerstvě zvolená vláda socialisty Leona Bluma.

Lidová sportovní fronta

Španělský olympijský výbor, s podporou nové vlády Lidové fronty, která zvítězila ve volbách v únoru 1936, se rozhodl berlínské hry bojkotovat a ve spolupráci s Katalánským výborem pro dělnický sport, na nějž měla velký vliv promoskevská Sportinterna, oprášil organizační schéma neúspěšné španělské nabídky na řádné olympijské hry. Katalánská vláda zase kromě peněz dala k dispozici v roce 1929 dokončený stadion Montjuic (Estadi de Montjuic). Hrami chtěli jejich organizátoři protestovat nejen proti nacistické represi sociálních demokratů a komunistů a jejich sportovních organizací v Německu, ale také proti MOV, jehož označovali za „spolupachatele“berlínských her.

Hry měly být zaměřeny proti rasismu a vedeny za porozumění mezi národy. I z toho důvodu organizátoři odmítali striktně národní princip, a olympiády se proto mohly účastnit nejen národní, ale i regionální či lokální týmy. Mnoho sportovců bylo vysláno socialistickými a komunistickými stranami nebo jinými levicovými skupinami, někdy i na regionální úrovni – z Andalusie, Galície nebo Alsaska. Soutěžit se mělo v atletice, plavání, fotbalu, ragby, basketbalu, tenisu, boxování, řeckořímském zápasu, cyklistice a hrách v šachy. V nesoutěžních hrách pro všechny figurovaly gymnastika, házená a baseball. Součástí doprovodného programu měly být i kulturní akce, divadelní představení či zpěv a tanec s důrazem na lidové tradice jednotlivých účastníků.

Konání her bylo oficiálně oznámeno až v březnu 1936, i tak se ale stihlo registrovat přes 6000 sportovců 22 národů. Jen ze Španělska a Francie to byly 4000, respektive 500. Kromě dalších se chtěli zúčastnit sportovci z Velké Británie, Nizozemska, Belgie, Československa, Dánska, Norska, Švédska, Francouzského Alžírska, USA a Kanady. Sovětský svaz se zaregistroval, ale nakonec nikoho nevyslal. Německo a Itálii zastupovali „jejich“exulanti, z nichž mnoho bylo židovského původu.

Ve víru války

Devatenáctého července místo slavnostní zahajovací řeči pronesl prezident Katalánska Lluís Companys v rozhlasu plamennou výzvu proti pučistům. Barcelona se ocitla v chaosu, neboť se ke slovu dostali katalánské vládě ne zrovna přátelsky naklonění anarchisté a dělníci z anarchosyndikalistické Národní konfederace práce (Confederación Nacional del Trabajo, CNT), kteří si ihned začali obstarávat zbraně. Přes vnitřní rozpory se společným ozbrojeným silám podařilo po dramatickém 36hodinovém boji v ulicích vojenský puč odrazit a město znovu ovládnout.

Někteří sportovci, mezi nimi například Luftspring či Hekš, se již do Barcelony nedostali a zůstali v blízkých městech nebo na španělských hranicích. Další čekali v Barceloně, zda se hry nakonec přece jen budou konat. Situace se měnila každý den. Jeden z amerických sportovců Bernard Danchik si zaznamenal: „Jsme uzavřeni v hotelu, a kdykoliv vystrčíme hlavu z okna, zazní střelba. Nakonec můžeme ven. Toto krásné město je vzhůru nohama. Všude hoří kostely.“Další z účastníků Eduardo Vivancos vzpomínal, jak se vydal na stadion Montjuic, kde měla olympiáda probíhat, aby se seznámil s místními sportovci secvičujícími sestavu pro zahajovací ceremoniál. Mnoho atletů na stadionu přespalo, aby je ráno vzbudily sirény a střelba.

Poté, co byl pokus o puč potlačen, se 22. července organizátoři rozhodli obnovit trénink. Norští sportovci se proto vydali na stadion: „S norskou a rudou vlajkou nad svými hlavami jsme pochodovali k hotelům, kde byli ubytováni další cizinci. Byla to silná demonstrace solidarity se španělským lidem. Zpívali jsme Internacionálu a další dělnické písně,“vzpomínal později člen výpravy Rudolf Svedsen. Pak se ale začalo opět střílet a sportovci byli eskortováni zpět do hotelů.

Francouzský tým poté, co byl zraněn jeden z jeho členů, požádal, aby byla olympiáda zrušena. Američané, Nizozemci a Norové byli pro to, aby se hry přece jen konaly, byť ve zkrácené, třídenní podobě. V tom vypukly boje okolo Zaragozy a katalánská vláda vyzvala všechny, aby se dali k dispozici republikánským ozbrojeným složkám. Většina španělských sportovců tuto výzvu vyslyšela. Večer 22. července Barcelonu opustili Francouzi a poté tak učinily i další delegace.

Před osmdesáti lety se měla v Barceloně uskutečnit lidová olympiáda, kterou připravily dělnické a levicové organizace na protest proti oficiálním olympijským hrám v nacistickém Berlíně. Dva dny před jejím začátkem však proběhl ve Španělsku převrat Franciska Franka, který se stal rozbuškou občanské války. Vznikl Československý výbor pro přeložení olympijských her, v němž se výrazně angažoval několikanásobný mistr v maratonu Oskar Hekš, který později pro svůj židovský původ zahynul ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi

Sportovci se zbraní

Někteří ale zůstali. Kolem 200 zahraničních sportovců se připojilo k bojujícím vojenským jednotkám a stali se tak vlastně prvními, sportovními interbrigadisty. Například švýcarská plavkyně a anarchistka Clara Thalmannová se do Barcelony vydala stopem, na již uzavřených hranicích proklouzla kontrolám a pak se přidala ke katalánským anarchistům. Brzy se ale dostala do sporu se stalinistickou Komunistickou stranou Španělska a několik měsíců byla zadržována její tajnou policií. Po propuštění Španělsko se štěstím opustila.

Člen americké olympijské výpravy na olympiádě v roce 1924 Alfred Chakin do Barcelony vyrazil jako trenér amerického zápasnického týmu. S týmem se sice vrátil domů, ale o rok později se jako člen Interbrigády Abrahama Lincolna účastnil bojů okolo Zaragozy. Při ústupu republikánů v březnu 1938 zmizel a jeho tělo se nikdy nenašlo. Podle nepotvrzených informací byl zajat a popraven fašisty.

Cyklisté z glasgowského Clarion Cycling Clubu se v roce 1936 vydali do Barcelony po vlastní ose, ale den před jejich příjezdem vypukl puč. O dva roky později, 7. května 1938, se původní člen výpravy Geoffrey Jackson a další vydali do Barcelony podruhé, aby sbírali peníze pro oběti španělské války. Přes Francii a Pyreneje jezdili na kole a pořádali setkání a sbírky. Další členové klubu bojovali přímo na frontě, jako například Ray Cort, jenž jako dvaadvacetiletý padl v prosinci 1936 u Madridu, či o rok starší Roy Watts, jenž zahynul v září 1938 v bitvě na řece Ebro.

Lidová olympiáda v Barceloně skončila ještě dřív, než začala. Štafetu po ní sice o rok později převzaly dělnické olympiády v Jánských Lázních a Antverpách, kterých se zúčastnilo kolem 27 000 sportovců ze 17 zemí včetně Sovětského svazu, ale ideu olympiád, oficiálních i alternativních, na dlouhou dobu ukončila druhá světová válka.

Barcelona se své olympiády přece jen dočkala, po 56 letech, a v roce 1992 tak němý svědek barcelonské alternativy, stadion Montjuic, hostil úvodní i závěrečný ceremoniál regulérní olympiády. V roce 2001 byl stadion pojmenován po Lluísi Companysovi, jenž měl v roce 1936 jako prezident Katalánska lidovou olympiádu zahajovat a o čtyři roky později s výkřikem „Za Katalánsko!“zemřel před frankistickou popravčí četou.