Bez kštice: z dějin skalpování

skulturní tabu týkající se stříhání vlasů, ukrývání odstřižků (aby nemohly být zneužity, což vede až k ghanským pohřbům vlasů!), amulety s kadeřemi i skalpy.

Historie skalpování je dlouhá. Jedním z nejstarších dokladů zůstává narušená lebka, jež byla vyzvednuta zmočálů dánského Dyrholmenu. Podle antropologů Siegfrieda Angera a Alfreda Diecka, kteří roku 1978 publikovali článek Skalpieren in Europa, je díky stáří asi 6500 let jedním z nejstarších důkazů. Novější doklady, kdy byly oběti patrně násilně zbaveny kštice, najdeme též v jutských bažinách, ale například i u mumie na Altaji, jak uváděl přední archeolog S. I. Ruděnko, anebo až na jižní Sibiři: z pohřebiště Ajmyrlyg v Ulug-chemské oblasti.

Nejstarší zápis pochází přímo od „otce dějepisu“, od Hérodota. „Když Skyt zabije prvního muže, napije se jeho krve... Hlavy nepřátel, které zabije, odnáší ke králi. Kůži z hlavy stahuje tak, že ji obřízne kolem dokola u uší, potom vezme hlavu za kůži a vytřepe ji. Kůži očistí od masa a promne ji, a když jeměkká, používá ji jako utěrku. Věší ji na uzdu koně, na kterém jezdí, a chlubí se jí. Kdo má utěrek velmi mnoho, toho považují za statečného,“stojí v Dějinách, takže první etnografický popis skalpáže najdeme u nomádů z okolí Černého moře. A je tedy přes 2400 let stár. Na starém kontinentu se odnímání vlasů možná uchovalo u Franků, o čemž by svědčil zápis kronikáře Flodoarda z Remeše (zemřel 966), jenž jim a Anglosasům takovýto zvyk přičítal.

Indián za 134 dolarů, žena za 50,–

Hrůzu však Evropanům, kteří si po roce 1492 podmaňovali Ameriku, nahánělo hlavně až skalpování v Novém světě. A přestože etnologové občas tvrdívají, že zvyk odřezávání kůže s vlasy naučili indiány až běloši, není to úplná pravda. Už mezi ranými obrazy z Floridy, které pořídil Jacques Le Moyne de Morgues (a jako rytiny roku 1591 vydal Theodore de Bry), nalezneme rytinu číslo XV, jež prvně zobrazuje indiánské skalpování. „Nesli s sebou proužky rákosu, ostřejší nežli ocelové ostří; a s nimi odřezávali kůži na hlavě až ku kosti zepředu nazad a všude kolem a strhávali ji, zatímco kštice více než stopu a půl dlouhá připevněna stále byla... Pak skalpy nad ohněm sušili, dokud nebyly podobny pergamenu. Pačesy navěšovali na svá kopí, nesouce je domů na znamení triumfu,“čteme v popisu.

Dokladem, že se skalpovalo i v předkolumbovské době, jsou nálezy lebek mužů i žen (v poměru asi 60 : 40) starých přes tisíc let. Jsou na nich patrné řezy, což doložil nejen osteolog E. J. Nei- burger (1989), ale i mnozí další jako Douglas Owsley (1994). Prehistorické doklady skalpáže jsou četné na americkém středozápadě i jinde; lokality leží v Jižní Dakotě, Wisconsinu, Iowě, Virginii i v Minnesotě.

O skalpování se zmiňují i psané záznamy. Georg Friederici, jenž se výzkumu skalpování zevrubně věnoval, datuje nejranější, ač strohý zápis do roku 1520 z výpravy Franciska de Garay v Mexiku. Přesnější zápis nabídl Jacques Cartier (1535), který v oblasti Quebeku viděl „kůže z hlav pětice mužů napjatých na obručích jako pergamen“, jež byly zřejmě odejmuty nepřátelským Mikmakům (Toudamanům). Misionář Gabriel Sagard-Théodat zapsal v roce 1624 skalpování u Hurónů, kteří si prý z boje odnášeli hlavy soků, ale když jimi byli příliš obtěžkáni, spokojili se „s kůží a pačesy“( onontsira).

Nicméně mnohokrát se vznášela otázka, zda uřezávání kožek nerozvinuli až kolonizátoři, kteří vykupovanými skalpy podporovali mezikmenové boje, jak v tuzemsku tvrdil etnograf Václav Šolc. Dovezené nože z oceli i bělošské odměny tento obyčej vskutku utužily. Třeba v červenci 1764 vyhlásil guvernér Pensylvánie bizarní ceník: za skalp indiána stát vyplácel 134 dolarů, zabitá indiánka byla za padesát. Za apačské kštice se později dávalo až sto dolarů, skalp ženy byl za polovic a dětské vlásky jen za čtvrtinu.

A jak se vlastně skalpovalo

U samotných indiánů, včetně prérijních, byl účel skalpování týž jako v případě kultur, jež praktikovaly lov lebek – ukázat statečnost, triumf. „Ještě když byl skalp čerstvý, válečník z něj olízl krev, aby symbolicky pozřel nepřítele,“píše se oMenominíích. Pueblané užívali kštic při obřadech pro zajištění vláhy, Navahové je i žvýkali, aby vyléčili bolesti zubů.

Některé kmeny odřezávaly jen menší kruhovitou část pačesů, jiné odebíraly celou kštici s pokožkou – dokonce i s ušní- mi boltci nebo částmi obličeje! Kompletní kůži stahovali Tlinkitové, Černonožci brali jen asi sedmicentimetrový odřezek.

Podle lékaře Gabriela Nadeaua (1941) se někdy válečníci o skalp i dělili; zvláště po zavedení palných zbraní, kdy nebylo snadné určit, kdo koho zabil. Nadeau takovému dělení říkal „multiskalpáž“.

I techniky se různily. V zásadě existovaly tři. „Nejběžnější metodou byl kruhovitý výřez ostrým nástrojem z mušle, rákosu, kamene, oceli a vytržený s kůží na okrajích zářezu. Jinou metodou byla sabráž. Pačesy byly uchopeny a násilně nadzdvihnuty, aby se zvedla pokožka až nad kost. Nožem, drženým jako šavle nebo srp, byl skalp odříznut. Poslední typ zahrnoval vykousnutí zuby,“uvádí Owsley, expert ze Smithsonian Institution. V polovině 19. století se etnograf R. F. Burton pokoušel přesvědčit jistého lakotského válečníka, aby mu ukázal, jak že Siouxové skalpují, ale byl rázně odmítnut. S cizími se o takových věcech nemluvilo.

Občas médii prolétne zpráva o „barbarském zvyku“, který je přece našincům naprosto cizí... Kde se skalpování – neboli odnětí kůže z lebky spolu s vlasy – vzalo? Proč? Uchovávání kštic či trofejních hlav v muzeích dnes dráždí i potomky cizokrajných národů, kteří požadují vydávání ostatků zpět. Do vlasti. John R. Swanton upozornil, že u Kríků nebývaly za nejcennější trofeje považovány skalpy bojovníků, nýbrž žen a dětí, neboť ty dokládaly odvahu dojít až na střežené území...

Odlidštěné skalpy... i ve vitríně

Antropolog J. R. Swanton upozornil, že u Kríků nebývaly za nejcennější trofeje považovány skalpy bojovníků, nýbrž žen a dětí, neboť dokládaly odvahu dojít až na nejlépe střežené území... Skalpy se pak vezly domů: na tyči, větvi, luku. Následně se sušily, napínaly i malovaly; byly posléze předváděny jako trofeje na kanoích, palisádách či uzdách – a spolu s jejich držitelem někdy i pohřbívány.

Některá etnika chystala při návratu z boje zvláštní skalpový tanec; u Šajenů se údajně poslední taková slavnost konala v roce 1852. Ovšem pozor: oběti nebyly vždy nutně zabity, ale uzmutím vlasů někdy toliko pokořeny. U Arikarů bylo nativní slovo pro skalp i synonymem „zničení, trosky“a lidé s odejmutými vlasy už vlastně nebyli lidmi. Museli odejít ze vsi, v podstatě byli mrtví, něco jako duchové, osamocené přízraky. Skalpovaní lidé měli vmytologii nadpřirozené schopnosti. Vyprávělo se, že jezdí nocí jako přízrak, jenž umí bez obtíží chytat i orly.

Údajně pohanský, barbarský zvyk, k němuž však dosti přidali i sami bílí křesťané, se nelíbil misionářům. Byl potlačován, opouštěn. Amerika se měnila. A původní kultury byly během pár staletí samy „oskalpovány“– jejich tradice odešly do věčných lovišť, přičemž kdysi tak běžný předmět, jakým skalp býval, se stal muzejní raritou. Třeba i v Muzeu Karla Maye, přičemž právě tento odlidštěný, asi odžibvejský kousek spustil lavinu mediálního zájmu o zapomenuté téma.