Co je císařovo, to je i mé
Současný císař Akihito podle japonských zpráv nedávno zvažoval rezignaci, k jejímuž uskutečnění by se ovšem musel přepsat imperiální zákon z roku 1947. Jakou má vůbec poslední světový císař společenskou roli? Je doba císařů nadobro pryč?
dle nich stal až s nástupem japonské modernizace po reformaci meidži (1868), která rozpustila šógunát, císaře ustavila za hlavu státu a z tradičního mystického šintoismu udělala státní náboženství. Roli císaře proto tito historici viděli podobně jako roli Hitlera v Německu a tvrdili, že s jeho zničením dojde i ke zničení japonského militarismu.
Nemohli se mýlit více. Úcta japonského lidu k císaři byla nesouměřitelná s hajlováním a úctou Němců. Vojáci samozřejmě plnili císařovy rozkazy. Ve válce umírali, aby „plnili jeho vůli“nebo „uklidňovali jeho mysl“. Císař je „vedl do války“a bylo povinností vojáků ho poslechnout. Raději umírali, než aby se nechali zajmout, protože zajetí by byla „zrada císaře a selhání“. Paradoxní je, že těch několik málo zajatých japonských vojáků potom beze všeho s Američany spolupracovalo a vyzradilo mnoho důležitých informací. Věřili totiž, že zajetím jejich život jako Japonců skončil a nedokázali si ani představit svůj návrat do země, kterou zradili.
Stejně tak ovšem oslavovali císaře i ti, kdo s válkou nesouhlasili. Mluvili o tom, že císař je „mírumilovné veličenstvo“, kterého zradil Tódžó (militaristický generál a ministerský předseda v době války v Tichomoří, který vydal rozkaz bombardovat Pearl Harbour). Věřili, že císař byl vládou a armádou zmanipulován, že on osobně s válkou nesouhlasil a nepřál si ji. Dávali jasně najevo, že jejich úcta k imperiálnímu dvoru se nijak nepojí s agresivní válečnou politikou japonského státu. Nevinili císaře z porážky.
Loajalita k němu byla zkrátka bezbřehá, a to jak ve válce, tak po ní. Stejně, jako by za císaře šli „bojovat i bambusovými holemi“, tak i války na jeho příkaz okamžitě zanechali, a to i ti nejmilitantnější a nejšovinističtější vojáci z armády v Mandžusku.
Absolutní loajalita
Mohlo by se zdát, že ona loajalita bude postavena na víře Japonců v božský císařův původ. Není to úplně pravda. Jak píše ve své knize Chryzantéma a meč (Vzorce japonské kultury) slavná americká antropoložka Ruth Benedictová, božskost císaře nepovažovali za důležitou ani intelektuálové, ani prostí Japonci, kteří v ni věřili. Slovo „kami“, které se pře- kládá jako bůh, doslova znamená vrcholek, to jest vrchol hierarchického žebříčku. Propast mezi lidským a božským však pro Japonce není tak velká jako v křesťanské Evropě. Každý Japonec se po smrti stává kami. Pozice císaře coby „nejvyššího národního kněze“byla mnohem významnější než jeho původ odvozovaný od bohyně Amaterasu, a právě tato pozice mu úctu zaručovala.
Moderní politici po roce 1868 rovněž udělali vše proto, aby byla úcta přesně směřována jen a pouze císaři. Ojedinělá vystoupení císaře byla doprovázena veškerou pompou uctívání. Shromáždění se odehrávala v naprostém tichu. Nikdo nezvedl oči, aby na něj pohlédl. Okna domů v prvním a vyšších patrech byla zakrytá, protože žádný člověk nesměl na císaře pohlédnout z výšky. Císařské výnosy se netýkaly kontroverzních politických otázek. Zabývaly se morálkou, šetrností, prosperitou. Když císař umíral, celé Japonsko se stalo chrámem, v němž se věřící modlili za jeho uzdravení.
Tato nesmírná oddanost byla dána právě jejím osobním rozměrem. Japonská společnost je totiž nadmíru osobní: založena na osobních vazbách a loajalitě – ať už v rodině, nebo v tradičním vztahu ke svému lokálnímu pánovi. Císaře mohli Japonci milovat a on mohl na jejich city reagovat. Japonci zasvětili životy, aby „potěšili jeho srdce“, a on jejich lásku vracel.
Ani císařovo vyhlášení kapitulace proto Japonce nemohlo nahněvat. Japonský historik a filozof Kazuo Kawai to tehdy popsal takto: „Je paradoxní, že sjednocující moc císaře byla tak silná, že krize ji neoslabila, ale ještě více posílila (...). Zdůraznila jeho osobní obraz, tedy že jeho autorita nevychází z jeho božského statutu, ale z jeho demokratického (lidského) symbolu.“
Americká prozřetelnost
Vůdci Spojených států amerických si této vlastnosti, té sjednocující moci, byli vědomi. Hirohita (císaře, který je posmrtně znám jako Šówa a jenž vládl mezi lety 1926 a 1989) na trůnu nechali a ani jej po druhé světové válce nestíhali před tokijským tribunálem pro vojenské zločiny. Generál Douglas MacArthur císaře pouze donutil k tomu, aby zavrhl svou „božskost“v projevu k japonskému lidu roku 1946. V císařových očích šlo o nezvyklý požadavek – nepovažoval se za boha (v jeho západním chápání) a proto věřil, že se tohoto statutu ani nemůže zříci. Pronesl: „Vztahy mezi námi a našimi lidmi vždy stály na důvěře a náklonnosti. Nespočívají na legendách a mýtech. Nejsou dány falešnou domněnkou, že císař je božský a že Japonci jsou lepší než ostatní lidé a mají právo jim vládnout.“
Američané cílili na to, udělat z císaře symbol nově tvořeného demokratického státu. A nutno říci, že poměrně úspěšně. V ústavě z roku 1947 přisoudili císaři zmíněnou roli „symbolu státu a jednoty lidu“. Nestíháním Hirohita před tribunály zase dopomohli k tomu, že se jeho válečná odpovědnost ve veřejném diskurzu nezmiňovala.
Jestliže v období po druhé světové válce úcta a náklonnost k císaři převážily nad jeho kritikou ze strany společnosti, neznamenalo to ovšem, že taková kritika neexistovala. Na konci čtyřicátých let například označil císařovo chování za „morálně neodpovědné“významný politolog a pozdější šéf japonské akademie věd Šigeru Nanbara, který císaře následně dokonce vyzval k abdikaci. Podobný názor vyjádřila skoro čtvrtina tázaných v jedné anketě z Ósaky roku 1948. Přesto obraz císaře coby symbolu pacifismu a přítele lidu jasně zvítězil nad jakoukoli jeho vinou ve válečném období.
Sám Hirohito v proslovech nabídl své hluboké kondolence všem válečným obětem. Zavázal se k tomu, nést „kříž poválečné rekonstrukce“a pomoci japonskému lidu. Následný program demokratiza- ce japonské společnosti dopadl i na postavu císaře. Oproti pompézní obřadnosti předválečného Japonska a císaře coby nejvyššího symbolu země se obraz císařské rodiny, jak píše americký politolog James Orr, proměnil do pozice známých a přístupných ikon japonských mas oblečených do „idealizované středostavovské váženosti“.
Současný císař Akihito není mužem hrdinských činů a vzletných nacionalistických prohlášení. Naopak. Ve svých třech dekádách na trůnu sloužil nejen jako pojítko pro japonský lid, ale i k usmíření mnoha asijských zemí se špatnými vzpomínkami na japonské koloniální výboje. Svými jemnými mravy a upřímnými vyjádřeními lítosti Akihito napravil přetrhané nitky vztahů mezi Japonskem a Čínou, Jižní Koreou nebo Filipínami.
Loajalita k císaři byla bezbřehá. Stejně jako by za císaře šli Japonci „bojovat i bambusovými holemi“, tak i války na jeho příkaz okamžitě zanechali.
Konec éry pacifismu
Usmiřující role Akihita je o to důležitější, že svůj majestát vykonává v období, kdy se Japonsko pomalu, ale jistě vrací k „normální“(tedy méně pacifistické) zahraniční politice. Premiér Šinzó Abe už v parlamentu prosadil sérii reforem ke snazšímu zapojení japonských vojáků do zahraničních operací. Před několika roky rovněž navrhl novou ústavu, která by měla nahradit nebo minimálně přeformulovat mírovou ústavu z roku 1947. Pacifismus je podle něj přežitkem minulosti, který neobstojí vůči sílící a čím dál tím agresivnější Číně.
Paradoxní je, že Abe pamatuje i na postavu císaře, kterou prakticky vrací k ústavě reformátorů meidži z 19. století. Císaře udává za „hlavu státu“a za národní vlajku vrací „hinomaru“(tedy symbol a označení, které odkazuje k předválečnému nacionalismu). Koaliční vítězství ve volbách do horní komory parlamentu z poloviny letošního července umožňuje Abemu, aby se o změnu ústavy opravdu pokusil – má totiž dostatečnou dvoutřetinovou podporu v obou parlamentních komorách. Zda to udělá, není zatím jasné. Hlas významné části populace totiž získal za svůj ekonomický program. Kdežto podporu v referendu, která je pro změnu ústavy nutná, jistou zdaleka nemá.