Křehká sídliště hledají budoucnost
Nejspíš nikdo je nemiluje naprosto, ale všichni jsme je přijali jako nedílnou součást českých měst: sídliště. Dnes – po desetiletích provozu a mnohdy na konci své původně uvažované životnosti – ta sídliště stojí před otázkou, jak dál. Stejnou otázku nese i název knihy kolektivu autorů z ateliéru Unit architekti, činných i na Fakultě architektury ČVUT.
Na jedné straně se ozývají hlasy volající po plošných demolicích – a zároveň se pomalu objevují první návrhy na prohlášení výjimečných obytných souborů za kulturní památky. Tým kolem Michala Kohouta přichází s dosud ojedinělým pokusem vymyslet, jak ze sídlišť učinit odolnější a životaschopnější organismy: navrhují, ve zkratce řečeno, sídliště přestavět a přiblížit je klasické blokové zástavbě.
Konkrétní způsoby oživování
Jak by cesta k „odolnějším“organismům mohla vypadat, ukazuje druhá část brožované knihy. Nalezneme zde osmnáct modelových studií, v nichž studenti ateliéru Kohout–Tichý na FA ČVUT navrhovali úpravy šesti českých sídlišť (Skalka, Černý Most a Modřany v Praze, Růžový vrch v Karlových Varech, Sychrov ve Vsetíně a Rozvoj v Mladé Boleslavi). Za nimi následují podrobněji rozebrané pilotní projekty ateliéru UNIT arch pro sídliště ve Štětí a v Jilemnici.
Většinu projektů pojí společné rysy. Prvním z nich je rozčlenění zelené plochy na sídlištích v předzahrádky, sdílené zahrady či polouzavřené dvorky. Vznikla by tak širší škála míry soukromí jednotlivých prostor: zatímco dnes jste na sídlišti buď v prostoru čistě soukromém (byt), anebo zcela veřejném (vše ostatní), za- hrádky, sdílené zahrady či vnitrobloky by nabídly i prostory polosoukromé či poloveřejné. Přidělení dříve neurčitých ploch zeleně k jednotlivým budovám by navíc pomohlo rozdělit území sídliště na přehlednější bloky, mezi nimiž by vznikaly skutečné, protože jasně ohraničené veřejné prostory – ulice a náměstí. Vlastní zahrádka by na sídlištích mohla udržet ty, kdo by jinak odešli, a tím, že by skutečně veřejných prostranství ubylo, by se snížily i náklady městské správy na jejich údržbu.
Kromě toho se autoři snaží hledat a posilovat jádra jednotlivých lokalit – třeba tím, že nové náměstí vydláždí a jeho hra- ny obestaví budovami s obchody a službami. Odvaha doplňovat sídliště novými budovami je tou nejkontroverznější součástí přístupu, jejž kniha razí: obohatit sídliště o nové typy bydlení (řadové a rodinné domky, menší bytové domy) a budovy pro veřejné vybavení (školky, kavárny, parkovací domy) sice dává smysl, avšak v českých podmínkách si lze něco takového představit jen stěží. Sídliště totiž nemají kvůli ukvapené privatizaci jednoho správce a veřejnost je vůči novým stavebním počinům naladěna nedůvěřivě. O to větší zvědavost budí oba v knize představované pilotní projekty – zatím jsou ve fázi územní studie. Reflexe, nakolik se dané projekty podaří skutečně realizovat a na jaká úskalí budou narážet, bude jistě zajímavá.
Sídliště v zahraničí
Po „teoretické“první části knihy a „praktické“části druhé následuje ještě třetí: soubor nejrůznějších dat a statistik spolu s rozsáhlou databází příkladů revitalizací obytných souborů v zahraničí. První části se dá vytknout místy příliš technický a neohrabaný jazyk; kniha deklarující osvětové ambice by si zasloužila citlivější editaci. U databáze zahraničních příkladů zase zamrzí, že se alespoň u některých realizací nešlo více do hloubky: vzhledem k tomu, že zatím chybí tuzem- ská zkušenost, by bylo zajímavé dozvědět se podrobněji, jak na změny reagují obyvatelé, jakým způsobem se s nimi o změnách jedná či kolik to celé stojí.
I přes drobné nedostatky je kniha pozoruhodným počinem: nabízí zřetelný popis problému, konkrétní řešení i datovou základnu pro další diskuse. Ocenit ji lze jako dotažený vstup do veřejné debaty. V zájmu „křehkých“sídlišť doufejme, že nezůstane osamoceným pokusem.
Vlastní zahrádka by mohla na sídlištích udržet ty, kdo by jinak odešli, a tím, že by ubylo veřejných prostranství, by se snížily i náklady městské správy na jejich údržbu