Zbytečná smrt na útěku za svobodou

Hartmut Tautz žil s rodiči v Magdeburgu ve východním Německu neboli, jak zněl tehdy oficiální název, v Německé demokratické republice. Otec pracoval jako zubař a ve volném čase se věnoval opernímu zpěvu. Maminka Christa byla tanečnicí. Vášeň pro umění zdědil Hartmut po nich.

Zamiloval se do hry na klarinet a podle své matky se rychle zlepšoval. V 18 letech se však musel vyrovnat s řadou dramatických změn ve svém životě. Končil poslední ročník střední školy, což znamenalo, že musí poté podstoupit čtyřtýdenní vojenský výcvik, stejně jako všichni hoši stejného věku.

Nesmělý Hartmut, vážící pouhých 50 kilogramů, se zřejmě obával, že by se stal obětí šikany. Proto se chtěl výcviku vyhnout, s rodiči o tom ale nemluvil. „Podle mě tomu chtěl uniknout za každou cenu,“řekla Christa Tautzová televizi ARD, když 22 let po smrti svého syna našla poprvé sílu mluvit o Hartmutově životě a smrti.

Mladík dal na radu instruktora a pokusil se díky svému hudebnímu talentu dostat do armádního orchestru. Jenže tu byl zádrhel. Jeho příbuzní žili v západním Německu, a s takovým kádrovým profilem musel na vstup do vojenského orchestru zapomenout.

Další rána: smrt otce

Jako by to nestačilo, přišla mnohem horší rána. Hartmutův otec podlehl infarktu. O měsíc a půl později se mladý muž rozhodl zemi profízlovanou špiony Stasi opustit. „Zdálo se mu, že se na něj všechno hroutí,“líčila jeho matka. Té napovídal, že jeho třída pojede po maturitě na školní výlet do Leningradu (dnešního Petrohradu).

Týden a půl po odjezdu si jeho matku přivolali policisté na stanici a tam jí oznámili, že je Hartmut mrtvý. A že jeho tělo je v Bratislavě. „Řekla jsem jim, že to není možné, že musí být v Leningradě.“

Co se vlastně pár stovek metrů od bratislavského sídliště Petržalka odehrálo? Celý tragický pří-

Hartmut Tautz

běh začíná v noci z 30. na 31. července 1986. Hartmut Tautz v prostoru obce Petrovice (okres Ústí nad Labem) překročil mimo přechod mírně hlídanou hranici. NDR i ČSSR byly součástí sovětského bloku, vnitřní hranice nemělo valný smysl důkladně hlídat. Tautz dorazil do Prahy, našel si vlak do Bratislavy a odcestoval tam.

Prvního srpna se ubytoval ve studentském domově Družba. Původně tam měl zůstat do pátého srpna 1986, pak si každý den prodlužoval pobyt až do osmého srpna. Tehdy už mu pokoj nedali, celá ubytovna byla zarezervovaná. Hartmut si v předcházejících dnech vytipoval místo, kde by se za sídlištěm Petržalka dal povést útěk do Rakouska, odkud chtěl pokračovat za příbuznými do NSR.

Okolo dvaadvacáté hodiny se odhodlal vyrazit. Za dnes již neexistující benzinkou v Kossuthově ulici vyrazil k blízké hranici. Prostříhal se dvěma drátěnými stěnami. Ta druhá byla ovšem napojena na signalizaci. Nedaleko se nacházela dvoučlenná hlídka Pohraniční stráže (PS) Kopčany se psy.

„Ve 22.16 jsem byl dozorčím útvaru upozorněn, že v mnou hlídaném úseku státní hranice se ozval signál, na jehož základě jsem vykonal zásah. Spolu s členem hlídky Oldřichem Kovářem jsem prověřoval úsek, na kterém byl podaný signál, pomocí smečky dvou na volno puštěných psů. Zaktivizoval jsem psy, aby běželi do určeného směru, a utíkal za nimi. Psi běželi asi 200 metrů v přímém směru podél drátového zátarasu a pak odbočili do kukuřičného pole směrem ke státní hranici,“popsal v hlášení velitel hlídky PS – voják základní služby Ivan Hirner.

Volně útočící psi začali být používáni na konci 60. a začátku 70. let, když bylo Československo po nátlaku zvenčí nuceno opustit ploty se smrtícím elektrickým proudem. Pes ale mohl být stejně letální zbraní. „Po výcviku nebylo před nimi úniku. Byli vycvičení k zadržení, k likvidaci. Pes nebyl nikým kontrolován, nedostával od nikoho povely. Člověka, který chtěl překonat státní hranici, prostě psi dostihli a zmasakrovali,“řekl v dokumentu ČT Příběhy železné opony bývalý psovod Zdeněk Sochorek.

Postupně se dokonce zaváděl automatický postup. Kotce umístěné mezi ploty na hranicích byly napojené na signalizační zařízení, a pokud „narušitel“plot přestřihl, kotce se samy otevřely a smečka německých ovčáků se vydala sama „na lov“.

Šli rovnou po krku

„Psi, které jsem zažil, byli vycvičeni tak, aby neútočili na ruku, ale na krk. Útočili ve skoku, takže člověka povalili,“říkal další bývalý psovod Tomáš Bartoš.

Vojáci Hirner a Kovář brzy své vypuštěné psy dostihli. Tautz ležel pouhých 22 metrů od rakouské hranice. „Asi deset metrů od kraje kukuřičného pole jsme zpozorovali muže ležícího na zemi na levém boku, hlavu obrácenou směrem k demarkační čáře. Vedle muže ležel na zemi služební pes Roby a služební pes Ryšo obcházel kolem něho,“vypověděl Kovář, Tautzův vrstevník.

„Muž měl více zranění. Měl stáhnutou kůži i s vlasy na zátylku, měl zranění na spánku, ze kterého mu tekla krev, dále zranění na stehně, ale už si nepamatuji, které nohy... Já se ho zeptal, zda nemá nějakého společníka, ale on neodpovídal, jen sténal bolestí a volal: Hilfe!“popsal do záznamu pohraničník.

Podle vyprávění jeho velitele ještě Kovář kontroloval Tautzovu legitimaci a vyptával se ho, kam jde. O několik desítek minut později se na místo dostavil dozorčí důstojník pohraniční roty Viliam Švirko a než Tautze naložil do auta, ještě místo několikrát prohlédl. Až poté, když mladého Němce přivezli na pohraniční rotu, dostavil se k němu lékař. Ten konstatoval, že taková zranění nedokáže zvládnout. Tautze proto odvezli do bratislavské vojenské nemocnice. Do hemoragického šoku upadl 9. srpna 1986 v 1.15 v noci, tři hodiny po pokusu o útěk zemřel.

Ze zápisu soudní pitvy plyne, že Tautz zemřít nemusel: „Včasným poskytnutím kvalifikované lékařské pomoci, spočívající zejména v zastavení krvácení, doplnění objemu cirkulující krve, ošetření ran a ztišení bolesti, stejně tak ve farmakologické protišokové léčbě bylo možné účinně čelit šokovým mechanismům, které vyústily v konečném důsledku ve smrt Hartmuta Tautze. Hartmut Tautz neutrpěl žádné poranění, které by bylo neslučitelné se životem, respektive které by samo o sobě muselo přivodit jeho smrt,“citoval Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) patology.

Vojenská prokuratura Bratislava však tyto závěry naprosto ignorovala. 19. září 1986 věc odložila, protože v případě zákroku hlídky PS proti Tautzovi nešlo o podezření z trestného činu ani přečinu. Velitel hlídky Hirner podle Deníku N ještě loni pro vojáky na Slovensku pracoval – zaměstnávaly ho státní Vojenské lesy. Kovář žije v klidu v Česku, nikdo z nich nebyl za případ odsouzen, s médii o tom nemluví.

Utrpení Christy Tautzové zprávou o smrti Hartmuta neskončilo. Úřady jí řekly, že tělo jejího syna bude uloženo Bratislavě, převoz do Magdeburgu prý není možný. Policisté se Tautzové jen zeptali, zda si přeje syna pohřbít do země, nebo zpopelnit. Odcestovat do Bratislavy jí zakázali.

Bylo mu 18 let a snil o životě ve svobodné zemi. Zastavila ho však československá hranice. Dvaadvacet metrů od Rakouska Hartmuta Tautze dostihla smečka psů. Strašlivá zranění přesto mohl před třiceti lety přežít. Kdyby ho pohraničníci odvezli do nemocnice včas.

Rakev nesměli otevřít

Tautzová odmítla opustit policejní stanici, dokud jí příslušníci neslíbí, že bude moci být u pohřbu. Nakonec jí řekli, že Hartmutovo tělo přepravit možné bude, ovšem pod podmínkou, že nebude smět nikdy otevřít víko rakve a prohlédnout si stav synova těla.

V tu dobu se o příběhu jejího syna dozvěděl celý Magdeburg, na pohřeb se vydalo více než 1500 lidí, včetně příbuzných ze SRN. I přesto se do jejich bytu dostavil úředník z vojenské správy a domáhal se vysvětlení, proč se Hartmut nedostavil k výcviku.

Závěrečná tečka? Tři měsíce po synově smrti dostala Tautzová dopis. Od Hartmuta, který musel někoho požádat, aby jí ho v případě problémů poslal. „Napsal mi, že už nemůže takhle žít a že se rozhodl utéct na Západ, že to je jeho jediná šance.“

Útočící psy po Tautzově smrti zakázali

Christa Tautzová nehledala pomstu za každou cenu. Věděla, že vojáci, kteří na jejího syna vypustili psi, jen plnili rozkazy. „Pokud si uvědomili, že něco udělali špatně a jak moc mě ranili, můžu jim odpustit.“Ze smrti svého osmnáctiletého syna viní ty v Československu, kteří se rozhodli uzavřít hranice a použít na nich proti lidem smrtící sílu.

Paradoxem je, že Tautzova smrt podle všeho výrazně přispěla k zákazu volně útočících psů na hranicích. O několik měsíců později na hranici s Rakouskem smečka psů překročila demarkační čáru a zranila rakouského občana. Poté se po nátlaku zvenčí velitelé Pohraniční stráže rozhodli volně útočící psy zakázat...