Beckův megafon zní naplno
Jeden z největších hráčů na elektrickou kytaru všech dob Jeff Beck se po šesti letech vrátil do studia a nahrál nové album. Jmenuje se Loud Hailer, tedy Megafon. Oproti zvyklostem je to album zpívané.
Jeff Beck je podobně jako třeba Carlos Santana kytarová hvězda, jež se zásadně vyjadřuje prostřednictvím svých prstů, nikoli hlasivek. To samozřejmě neznamená, že by na jeho deskách nikdy nezněl zpěv, vzpomeňme jen jeho spolupráce s Rodem Stewartem v rámci Jeff Beck Group v 60. letech. Nicméně od 70. let je většina jeho desek instrumentálních, což platí i pro koncerty. Zájem o ně to samozřejmě nikterak nesnižuje, Beck je natolik silná persona a jeho hra tak famózní, že hravě „utáhne“i velký koncert v hale pouze na svých šest elektrifikovaných strun.
Album Loud Hailer je ovšem něco jiného. Už od prvních zpráv o jeho přípravě Jeff Beck zdůrazňoval, že tentokrát bude zpívané a že texty ponesou poselství, kterým chce dvaasedmdesátiletý kytarista reflektovat stav okolního světa. Není to ale tak, že by instrumentalista na stará kolena odhalil skryté pěvecké fondy sám u sebe. Ke spolupráci si totiž přizval dvě mladé dámy: Rosie Bonesovou a Carmen Vandenbergovou z londýnské kapely Bones. Byla to prý úplná náhoda. Druhou jmenovanou potkal na oslavě narozenin bubeníka kapely Queen Rogera Taylora, slovo dalo slovo, mladá kytaristka pozvala staršího kolegu na koncert Bones a tam se charisma i písničky obou dívek, hrajících syrový a tvrdý alternativní rock, zalíbily Beckovi natolik, že jim nabídl spolupráci na svém novém albu. Na světě je asi málo takových, kteří by podobnou výzvu nepřijali.
Prostředek, ne cíl
Jeff Beck šel přes uchování vlastního stylu a zejména hráčského rukopisu vždycky s dobou. Dokázal se po svém vypořádat s hard rockem, art rockem, jazz rockem, na konci 90. let si začal pohrávat s elektronikou. Zároveň s oblibou přijímal účast na projektech, ve kterých se pracovalo s klasickými styly, třeba s blues nebo rockabilly.
Ostatně i v těchto dnech je na společném americkém turné s jedním ze svých idolů, chicagským bluesovým kytaristou Buddym Guyem, které vyvrcholí pozítří ve slavném amfiteátru Hollywood Bowl za účasti dalších hostí. Bylo by logické, kdyby Jeff Beck pozval na pódium i Rosie Bonesovou a Carmen Vandenbergovou, už proto, že se jedná o koncert k 50. výročí zahájení jeho sólové dráhy (roku 1966 na ni odešel z angažmá ve slavné kapele Yardbirds) a bylo by správné, aby kytarista ukázal, čím v současné době žije. Protože je to zase něco docela jiného než kdykoli předtím, jakkoli mnohé spojitosti s tím, jak jej máme zafixovaného, samozřejmě najdeme.
Album Loud Hailer můžeme bez nadsázky nazvat albem mo- derního blues, i když by možná konzervativní vyznavači tohoto žánru ne zcela souhlasili. Jeff Beck ale ani v klasických bluesových standardech, jež mívá na koncertním repertoáru, nehraje „podle příručky“a jak po hudební, tak zvukové stránce daleko přesahuje běžné bluesové prostředky. A to, že například úvodní písnička alba The Revolution Will Be Televised jede ve valivém bluesrockovém rytmu, rozhodně neznamená, že se Jeff Beck obrátil ke kořenům ortodoxně. Blues či další formy, jako je rocková balada, country rock nebo dokonce doo-wop 50. let, používá ve svých písních pouze jako prostředky, jež mu mají pomoci k dosažení originálního tvaru, tedy nikoli jako dosažené cíle.
Stadion i alternativa
Zmíněný večírek u Rogera Taylora nepřinesl Beckovi jen Rosie Bonesovou a Carmen Vandenbergovou, ale i koproducenta Filip- pa Cimattiho, který s dívkami z Bones spolupracoval na jejich albech. A ten zase dodal Beckovi na nové album ráznou italskou rytmiku, bubeníka Davida Sollazziho a basistu Giovanniho Pallottiho. Celá parta vytvořila tým, jemuž Beck dodal jméno, zkušenosti a instrumentální mistrovství a ti ostatní pevné ukotvení v současnosti. Na mnoha místech tak album zní jako to nejlepší nejen od současných stadionových rockových hvězd typu Jacka Whitea nebo The Black Keys, ale i od v podstatě alternativních, klubových kapel. Pokud nebudou mít jejich fanoušci předsudky vůči Beckovu věku, měli by tohle album ocenit. Mimo jiné i proto, že tady rozhodně nikdo neunavuje přehnaně nataženými kytarovými sóly, jež jsou pro mladou generaci dávno démodé.
Beck hraje sice fantasticky, eruptivně, zvukově mimořádně invenčně, ale rozhodně se neprezentuje jako sebevzhlíživý kyta- rový hrdina, zamilovaný jen do své hry.
Ostatně, smysl tohoto alba je pro Jeffa Becka, jak už bylo řečeno, nejen hudební, ale i textový. Na obsahu písniček spolupracoval se zpěvačkou Rosie Bonesovou (Carmen Vandenbergová zase přispěla kromě vlastní hry na kytaru skladatelskými nápady), dodával jí témata, jimž se chtěl v textech věnovat. A tak jsou tu jeho náhledy na současnou konzumní společnost a na různé formy sociálního a politického zla, obavy o osud dětí „ztrácejících nevinnost“anebo návraty do pohnutého období po 11. září. Bonesová je ve svém způsobu vyjádření víceméně „punkerka“, její projev je přímočarý, syrový, zpěv bývá často ve studiu zkreslený elektronikou, což platí i pro její mateřskou skupinu. Ale i to nakonec dodává albu Jeffa Becka na aktuálnosti.
Jeff Beck: Loud Hailer