Také bychom to zvládli

Při pohledu na zahajovací ceremoniál olympiády v Riu musela českého diváka napadat neodbytná myšlenka: jaká škoda, že se tyto olympijské hry nekonají v Praze, jak bylo kdysi v plánu, a jen o vlásek se to nepovedlo.

Sportovní a organizační stránku nechme v tuto chvíli stranou, to by byla také hračka, ale úvodní show bychom si dozajista výsostně užili a celý svět s námi. Nešťastnou historii a zplundrovanou přírodu, základní kámen malebných brazilských choreografií, máme přece také. Úvod celé podívané, kterak vylézají různé potvory z moře, bychom mohli od Brazilců s naším Barrandovem, plným trilobitů, klidně převzít. V následných výjevech by asi nikdo nesplétal obydlí z lián, zato by si mohli staří Slované na pražském olympijském stadionu poeticky hloubit své zemnice a polozemnice.

Kapitola o mísení kultur by byla trochu oříšek – málokterý národ je takovým jeho produktem a zároveň si jej tak nerad přiznává jako Češi. Zato prvek „předstihli jsme Američany“by nám šel výborně: tam, kde se v Riu nad stadionem elegantně proletěl Alberto Santos-Dumont ve svém aeroplánu, by v Praze Václav Divíšek uváděl do provozu bleskosvod a František Křižík rozsvěcel obloukovku.

Co se týče architektury, dalšího klíčového bodu brazilské prezentace, mohli bychom světu předvést, jak jsme to dotáhli od Kotěry, Janáka a Jurkoviče přes socialistické paneláky až k dnešní aroganci developerských projektů. Předvedené brazilské favely jsou jistě zapeklitá místa, ale my bychom také uměli ukázat, co si dovedeme zavařit.

Apelativní báseň na závěr by přednesl sportovní komentátor Michal Dusík: jeho procítěný výkon při recitaci českého převodu básně Carlose Drummonda de Andrade Květina a nevolnost jej k tomu plně kvalifikuje. A pak že by to nešlo!