Pražský hrad jako hřiště
Prezidenti přišli k Hradu jako „slepí k houslím“. Ten současný s ním dokonce nakládá, jak se mu zlíbí
Už skoro sto let na Pražském hradě sídlí českoslovenští a čeští prezidenti. Na rozdíl od monarchů, kteří Pražský hrad budovali a předávali si z generace na generaci, prezidenti k němu přišli jako „slepí k houslím“. Jejich pobyt na Hradě je tak někdy poznamenán jakýmsi mindrákem, jehož kompenzace je zastírána péčí o „chudé“, „lid“, „veřejnost“nebo o „dolních deset milionů“.
Začněme T. G. Masarykem. Historky o jeho skromném životním stylu jsou dobře známé, nicméně ne všichni současníci představu o Masarykově skromnosti sdíleli. Objevovaly se protesty proti velkolepým stavebním úpravám Pražského hradu a zaznělo i obvinění, že prezident žije v luxusu a zbytečně utrácí. Večerník Práva lidu 17. ledna 1932 tyto výtky vyvracel a Masaryka při tom nazval „prezidentem chudých“, který všechno rozdal.
Osvětlit pozadí těchto stížností pomůže studium archivních zpráv vztahujících se k úpravám Pražského hradu ve dvacátých a třicátých letech. Krom známých skutečností, že podle projektu Josipa Plečnika byl pro Masaryka vybudován byt s desítkami místností, soukromé zahrady na jižní straně Hradu a zároveň se modernizoval zámek v Lánech, se z nich dozvíme i podrobnosti, jak práce probíhaly. Naznačují, že dvorské praktiky se zrodem republiky úplně nezemřely.
Pryč s habsburskou výzdobou
Požadavky na Masarykův byt byly vysoké. Zahrnovaly bourání a stavbu nových příček i odstraňování historické výzdoby, připomínající „habsburskou vrstvu“. Ač byl využíván na Hradě dostupný nábytek, velká část vybavení vznikala nově. Byly používány nejkvalitnější materiály a objednávány výdobytky technického pokroku – třeba elektrická lednice, která nahradila lednici na led. Až úsměvný je příběh, jak vedoucí hradní stavební správy Karel Fiala sháněl fajánsové vany a záchodové mísy, do čehož se zapojilo i ministerstvo zahraničí. Měly se totiž odebírat z tehdy obsazeného Porúří, odkud nebyl povolen vývoz, tudíž se na to šlo diplomatickou cestou. Během prací se také myslelo na Masarykovo soukromí: kupříkladu personál starající se o topení si musel nano- sit palivo určenou cestou jen v době prezidentovy nepřítomnosti a zamykat za sebou dveře tak, aby nikdo nemohl projít. Jak se to slučuje s představou tatíčka lidu, těžko říct.
Brzy po válce se do Pražského hradu nastěhovali komunističtí prezidenti. Ti přenechávali péči o hradní areál ideovým komisím, které stavební zásahy organizovaly v rámci pětiletých plánů. Byly budovány inženýrské sítě a provedena řada rozsáhlých stavebních adaptací. Někdy znamenaly destrukci historických konstrukcí, což bylo podmíněno i stavem tehdejší památkové péče, která teprve v posledních desetiletích důsledně chrání nejen siluetu historické budovy, ale celou její stavební strukturu včetně detailů. Při restaurátorských pracích komunisté spolupracovali s vědeckými ústavy a renomovanými odborníky a využívali nové technologie (bohužel ne všechny se osvědčily). Komunistická moc také velice dbala o zpřístupnění Pražského hradu „všemu lidu“, takže slogan Václava Havla z počátku devadesátých let, že „Pražský hrad je jako zakletý zámek, který je třeba otevřít veřejnosti“, netkvěl úplně v realitě.
Chodbou na koloběžce
Z doby těsně po roce 1989 je historka, kterou herečka Bára Štěpánová občas přidává k lepšímu, když vypráví, jak se po chodbách Pražského hra- du proháněla na koloběžce. Je to jakási ilustrace toho, jak se po pádu komunistického režimu Pražský hrad stal hřištěm pro vybranou společnost. Havlova láska k umění jeho přátel a také „duch doby“, kterou jsme pokládali za gründerskou, vedly k podpoře nových architektonických intervencí na Hradě, z nichž ovšem jen některé byly šťastné a téměř všechny byly z provozního hlediska zbytečné.
Na pohled nejméně efektní, ale přitom racionální přístup k Pražskému hradu projevil Václav Klaus. Podporoval rozsáhlé rekonstrukční a restaurátorské projekty a zajímal se o jejich průběh i výsledky. Odmítal budovat nové stavby, protože po sobě nechtěl zanechat „uměleckou stopu“. Ač každý jinak, Havel i Klaus se o Hrad osobně starali a věnovali mu kus své duše.
Za prezidenta Miloše Zemana se Pražský hrad stal trochu jiným hřištěm. Vítězství v přímé volbě zejména jeho spolupracovníkům patrně vnuklo dojem, že na Pražský hrad mají větší právo než ostatní. Projevuje se v provozování komerčních stánků v rámci vánočních a velikonočních trhů za chórem svatovítské katedrály, v představě, že pravidla platí, jenom když se nám hodí, nebo v poskytování nejcennějších hradních prostor pro čistě soukromé akce. Křiklavým příkladem byla oslava významného životního jubilea (padesátin) preziden- tova externího poradce Martina Nejedlého v Královském letohrádku, který byl pro tu příležitost obehnán neprůhledným plotem a hlídán policií. Pokud poté „prezident dolních deseti milionů“prohlásí, že každý si může v Královském letohrádku a přilehlé zahradě uspořádat narozeninovou oslavu, když si (jako pan Nejedlý) našetří 264 tisíc, prozrazuje to despekt nejen k většině občanů, kteří by si nemohli dovolit vydat takovou částku za pouhé narozeniny, ale především k historii a hodnotě Pražského hradu, ke které zrovna pan Nejedlý nepřispěl ničím.
Prezident monarchou
Zatím nejzvláštnější na Zemanově éře je nedávné předání vybraných historických objektů na Pražském hradě, jejichž vlastníkem dosud byla Česká republika a správcem Správa Pražského hradu, církvi. Média věc prezentovala jako výsledek vzájemné dohody o majetkovém vyrovnání učiněné mezi prezidentem Zemanem a arcibiskupem Dukou. Právní základ této dohody ale nijak neupřesnila. Monarcha určitě mohl směňovat domy či pozemky na Pražském hradě a také to dělal, ale má k témuž pravomoc i prezident republiky, byť vzešlý z přímé volby? Zdá se, že Pražský hrad se nakonec stal nejen hřištěm, ale i jakýmsi soukromým lénem, se kterým může jeho dočasný vládce nakládat, jak se mu zlíbí.