Rád chodím přes hranici
Rodák z Vimperka Martin Sichinger (* 1967) pokračuje v sérii šumavských románů. Nejnovější z nich se jmenuje Poslední šumavská pastvina.
LN Poslední šumavská pastvina je už vaše čtvrtá kniha ze Šumavy. Kolik jich ještě bude?
Doufám, že hodně. Čím jsem starší, tím víc mě Šumava fascinuje – a také bych řekl, že tím víc příběhů v ní nacházím. Skoro každá výprava na Šumavu přináší nějaký objev, i když ho zrovna neudělám já.
Třeba shodou okolností jsem si naplánoval hledání pramene Čábuzského potoka, a když jsem dorazil do Vimperka, všude se mluvilo o pokladu, který našel přímo u pramene Čábuzského potoka místní hledač pokladů. Byla to velká sbírka stříbrných grošů a pasovských feniků z doby Václava II. Nějaký pasovský kupec si patrně při svých obchodních cestách z Prahy do Pasova v lese pořídil „bankomat“. Zajímavé je, že hledač pokladů ho našel na Štědrý den, kdy se podle legend otevírá země.
LN Vracíte se tedy na Šumavu z nostalgických důvodů, proto, že je to váš původní domov, nebo spíš proto, že na Šumavě a v její historii nacházíte spoustu atraktivních příběhů?
Ta nostalgie je ovlivněná tím, jak se všechno oproti mému dětství mění... Třeba vimperská kasárna U Sloupu, svého času pýcha ČSLA, jediná kasárna v republice, jimž nestála v cestě žádná důležitá silnice ani železnice a jejíž vojáci byli připraveni během hodiny vtrhnout do západního Německa...
Dneska je to rozpadající se areál a v něm místní, kteří chovají divoká prasata nebo si řídicí věž tankodromu předělávají na penzion. A na celé té ohromné ploše jsou navíc poschovávané rozbořené staré německé vesnice a venkovská sídla, která stavěli němečtí továrníci.
Možná spíš než nostalgie je to ale touha po dobrodružství; na Šumavě může být člověk úplně sám v opravdové divočině, kde před vámi byli jen dva tři lidé, jako na staré německé pastvině Kašperschachten... To je Šumava. Příběhy dávají ta místa, která objevíte. Začnete se o ně zajímat a ona vám o sobě vypráví stejně, jako vám někdo v hospodě vypráví o svém životě, a je jenom na vás, co s tím uděláte.
LN Jak často se z Prahy, kde žijete, na Šumavu dostanete?
Celé dva měsíce letních prázdnin jsem na Šumavě, a to je období, kdy se dají podnikat opravdu dlouhé, několikadenní pěší výlety i na druhou stranu hranice, protože v bavorské části parku se toho přes léto děje skutečně hodně. A z nějakého důvodu jsem vždycky nesmírně šťastný, když někde v lese vidím bílomodré hraniční sloupy a překročím hranici. V zimě se zase spíš zastavuju za pamětníky, protože nejsou na dovolených a na zahrádkách.
LN Mluvil jste o touze po dobrodružství a o hranici... Je volně průchozí hranice to, čím současná Šumava oproti té historické právě na dobrodružnosti notně ztratila?
Pokud se ptáte na to, jestli ze Šumavy zmizelo to dobrodružství, kdy financové stříleli na pašeráky a lidé utíkali přes hranice za pomoci převaděčů, tak tohle dobrodružství opravdu zmizelo, ale je to vlastně dobře. Přestože pašeráctví nevymizelo, romantiku bych v něm dnes rozhodně nehledal. A samozřejmě jsem rád, že se u hranic otevřel prostor, do kterého můžu chodit. LN V Poslední šumavské pastvině píšete o tom, jak si šumavští Němci v roce 1918 vyhlásili vlastní župu, protože nesouhlasili se vznikem Československa. Dá se říct, že tohle bylo na počátku těch smutných konců – tedy přičlenění pohraničí k třetí říši a poválečného odsunu Němců?
Na počátku těch špatných konců bylo určitě to, že Rakousko-Uhersko vstoupilo do první světové války. Pak vzniklo Československo, které pro většinu obyvatel Šumavy, tedy pro české Němce, znamenalo šok. To vyplývá ze všech dobových dokumentů, jako například z knihy sušického učitele Jana Hozmana Šumava po převratu, ze které jsem čerpal. Místní Němci něco takového nečekali, tenkrát nebyl přístup k informacím, jaký máme teď.
Dalo by se to přirovnat k situaci, v níž by se Čech probudil v zemi, která by se přes noc přejmenovala na Moravoslovensko, a on by byl považován za příslušníka menšiny, protože nově vytvořená národnost Moravoslováků, která nikdy předtím neexistovala, by byla najednou ve většině, čeština by nebyla uznávána jako úřední řeč, musel by mluvit moravsky nebo slovensky a během pár let by v důsledku příslušnosti k menšinové národnosti přišel o práci ve státních službách – všechna zaměstnání jako železničáři, pošťáci nebo učitelé by byla postupně obsazována výhradně Moravoslováky.
LN A bylo podle vás nějaké lepší řešení tohoto národnostního problému?
Lepší řešení samozřejmě neznám, jenom se mi vzhledem k tomu, co jsem zmístních pramenů vyčetl, zdálo, že Čechoslováci nemuseli v šumavském pohraničí Němce tolik utlačovat. Pro většinu místních firem i řemeslníků se vyhlášením republiky zhroutil obchod, klientelu měli hlavně ve Vídni. To byla rána, z níž se už nevzpamatovali. A ti, kteří byli ve státních službách, přišli o práci. A přitom na frontě bojovali bok po boku s Čechy.
LN V názvu vašeho nového románu je slovo pastvina. V čem jsou ty šumavské zvláštní?
Ten typ pastvin je na Šumavě specifický, nazývají se „schachten“a jsou to historické pastviny doložené na starých německých a rakouských mapách ve výšce tisíc metrů nad mořem. V německém bavorském parku jsou obnovovány a po většinu roku jsou pří- stupné. Na české straně Šumavy víme o dvojích schachten. Jednak o Kašperschachten, které se nám podařilo objevit v těsné blízkosti bavorské hranice. A jednak o Jagdschachten, o jejichž poloze, myslím, zatím není nic známo. Kromě nich ještě existuje Váchalův obraz Müllerschachten, které se pravděpodobně nacházely na okraji Mlynářské slatě.
Většina lidí si pod termínem pastvina představí otevřené horské louky zalité sluncem a plné květin, ale schachten jsou odlesněná sevřená prostranství v hloubi neprostupných divokých lesů s ohromnými zkroucenými buky, které poskytují zvířatům stín, a kde lze ještě tu a tam najít místo původní chatrče, v níž přes léto přebývali pastevci.
Zajímavá je reakce Národního parku Šumava, který tvrdí, že lesních luk podobných schachten je na naší straně hranice kolem stovky, a tudíž prý není třeba se jimi podrobně zabývat. Což není pravda. Navíc kdyby to tak bylo, tak by je lidé jistě chtěli nechat zpřístupnit stejně, jako je to na bavorské straně hranice, kde schachten patří k hlavním turistickým atrakcím parku a jsou veřejnosti přístupné i tam, kde se nacházejí na soukromých pozemcích.
LN A i na těchto pastvinách se páslo plemeno ovcí, které je stejně vzácné...
Plemeno šumavské selské ovce je zařazeno do světového genofondu ohrožených druhů hospodářských zvířat. Několik desítek kusů na konci čtyřicátých let bylo zachráněno slovinským lékařem Borou Čumlivským, který jezdil na Šumavu. Největší stádo chová v současnosti farma inženýrky Novákové na Michlově Huti, má přibližně sedm set kusů, takže se ovcím daří. Šumavka je mimořádně odolné plemeno, dokáže najít potravu i pod vysokou vrstvou sněhu, přivádí na svět jehňátka i v extrémních teplotách a její žaludek obsahuje vzácné enzymy.
LN Jak moc při psaní šumavských románů musíte studovat historické prameny? A jak moc si naopak musíte domýšlet, protože těch historických pramenů nemáte dostatek – a taky proto, abyste sestrojil napínavý příběh?
Na začátku je místo, které mě uhrane. Pak se objeví příběh, a te- prve potom se starám o historii. Někdy mám štěstí, jako v případě Poslední šumavské pastviny, která se odehrává v lesích nad bavorskou vesničkou Buchenau. Na začátku jsem o ní nevěděl vůbec nic, pak jsem se ve Zwieselu seznámil s Edmundem Sternem, jehož rodina odtud pochází, a on má vlastní kroniku Buchenau.
Ta vesnička je zvláštní tím, že zatímco celé Bavorsko považovalo husity za vrahy a loupežníky, v Buchenau žili lidé tak chudí, že je husitské myšlenky zaujaly. Děti se tam nikdy nestrašily jako v ostatních bavorských vesnicích: Jestli budeš zlobit, přijde na tebe Hus! A podobné to bylo s komunismem... Takže jsem měl vesničku s fascinující historií, a to ještě mezitím vyšla kniha o životě dřevorubců v lesích u Buchenau!
Ale existuje i naprostý opak... Zjistit, co se dělo ve Vimperku kolem roku 1946, je skoro nemožné: většina pamětníků zemřela nebo šli dál, pohyb osídlenců v té době je už pro nás – naštěstí – nepředstavitelný. A archivy mě příliš nezajímají už proto, že vimperskou kroniku z let 1945 až 1949 přepsali v padesátých letech komunisti.
LN Píšete o historii Šumavy a taky vlastně o její současnosti, kterou nevidíte příliš růžově, jak jsem pochopil především z románu Meyrovo sklo, kde je naznačeno, že co komunisti začali, to posametoví privatizátoři a tuneláři dorazili... Zamýšlíte se nějak i nad budoucností Šumavy?
Meyrovo sklo se odehrává v roce 2012 a od té doby se zase leccos změnilo. Hrdina románu už ve Vimperku nedokázal podnikat, přesunul se do annínské sklárny, protože to je místo, kde šumavské sklo znovu začalo žít. Letos se konala první sklářská pouť a první místní sklářská královna převzala korunu od té bavorské. Funguje to, jak má, protože to dělají místní, kteří mají rádi sklo a své městečko a na politiky kašlou.
V takových místech vidím budoucnost Šumavy. A právě v takovém prostředí taky vznikaly ve sklárnách skvělé věci, všechny objevy jako český křišťál vyžadovaly určitou izolovanost, je to v duchu Meyrova skla, takový sklářský underground. A právě na taková místa i lidé rádi jezdí. Vůbec se nedivím, že se místní rozhodli ohraničit své okolí i jazykově a letos na pouti zavedli nové slovo, které hodlají propagovat – Annínsko. A já ho budu používat taky, dokud to bude takhle fungovat.