Jelita, jaká svět neviděl
Je mi dokonale jasné, že nejste takoví machři přes literaturu jako já. Ale přesto jste si jistě už i vy všimli toho, že dnes spisovatelé horečně hledají příběhy, které by mohli vyprávět. Případně se tváří, že nejsou tak stupidní, aby se snažili upoutat pozornost nějakým příběhem – oni chtějí uchvátit svým uměním.
Jenže zapomněli, že už tady kdysi byl francouzský „nový román“, tedy pokus o to, zaujmout nudnou literaturou, což se chvíli kvůli jistému novátorství opravdu dařilo – ve Francii je cokoliv snobského dobré. Ale dneska by čtení děl autorů „nového románu“mohlo být klidně alternativním trestem místo domácího vězení nebo vysazování stromků v parku.
Třeba to ještě stačí francouzský prezident navrhnout – i když to vypadá, že už se dlouho za státní peníze česat nebude. To je mimochodem pěkný příběh: socialistický prezident si nechává za dlouhé peníze platit kadeřníka, který je kdykoliv k dispozici... Jistě, je pravda, že to může vypadat, že závidím, hlavně ty vlasy, ale chci upozornit, že jsem z kategorie „muž bez hřebenu“nedávno přešel do kategorie „muž s co nejdelším obouvátkem“.
A když už je řeč o příbězích a politicích... Mně se zdá jako skutečně parádní příběh to, že volíme a pak platíme politiky, kteří vymyslí třeba zákon, kde se lze vymluvit v autě na „osobu blízkou“, načež se to složitě ruší. A potom zas vymyslí, že když děláme zabijačku, nesmíme dát sousedovi ani požužlat prasečí ouško, načež se to složitě ruší. A teď se pro změnu připravuje komedie s podtitulem Kasíroval ta dýška šéf, nebo číšník?
Ale ještě než se to složitě zruší, je třeba aby byl schválen i přílepek k nějakému úplně jinému zákonu. Protože takhle je to, jak ukazuje film Vrchní, prchni!, nedomyšlené. Má se dávat stvrzenka, když nekasíruje ani majitel restaurace, ani číšník? Nebo nemusí?