Letní slavnosti opět nalezly skryté skvosty
Zahajovací koncert v Trojském zámku se zaměřil na benátský vliv ve Francii. Vokální linii koncertu nazvaného Portrét benátský tvořily árie francouzských nebo ve Francii působících skladatelů na italské texty. Způsob, jakým izraelská sopranistka Daniela Skorková dokázala vyjádřit nářek Lullyho Psyché, rozsáhlou dramatickou scénu zneuctěné Lukrécie Michela Pignoleta de Montéclair se závěrečnou apoteózou smrti této římské šlechtičny, ale také radostné milostné hrátky Andrého Campry byl strhující. Skorkové barevný, plný soprán, který se báječně nesl sálem Trojského zámku, asi nejpříhod- něji vystihuje výraz „šťavnatý“. A hráči souboru Les Folies françoises s brilantní technikou a souhrou v čele s houslistou Patrickem Cohënem Akeninem jí byli vyrovnanými partnery.
Divadlo světa
Jiná sopranistka, Španělka María Espadová, byla hvězdou koncertu s názvem Teatro del mondo. Zejména prostřednictvím Georga Friedricha Händela program odkazoval na Benátky jako na místo, kam se do veřejných divadel v době karnevalu sjížděli skladatelé, zpěváci i diváci, aby se nadšeně oddávali opeře jako tehdy stále ještě modernímu žánru. Osou koncertu byla díla tohoto původem saského světoběžníka, který právě v Benátkách úspěchy svých operních kompozic zakončil svá italská léta dozrávání.
Dominantou večera se stala Händelova kantáta Agrippina jdoucí na smrt. Rozsáhlé, více než čtvrthodinové monodrama, ve kterém se střídají recitativy, árie a ariosa, líčí velmi dramaticky v obrazech až drastických předsmrtné pocity římské císařovny Agrippiny: zmítá se mezi nenávistí k synovi Neronovi, kterému značně nevybíravými prostředky dopomohla k císařskému trůnu, a mateřskou láskou, jakkoli je to právě její syn, kdo posílá zemřít. Bylo obdivuhodné, jakou energii María Espadová do této výrazově vypjaté kantáty vložila. Jenže umělecký vedoucí souboru Vespres d’Arnadí cembalista Dani Espasa volil taková prestissima, lze-li vůbec pro ta zběsilá tempa najít označení, že sólistka nezvládala intonaci a nedařilo se udržet ani souhru.
Dva koncerty představily hudbu baziliky sv. Marka, hlavního kostela Nejjasnější republiky benátské. Nejprve to byly kontrapunktické vokální skladby zdejších ředitelů kůru Adriana Willaerta, Cipriana de Rore, Gioseffa Zarlina nebo var- haníka Giovanniho Gabrieliho, které byly příkladem toho, jak benátská chrámová hudba vstřebávala od 30. let 16. století nizozemskou vokální polyfonii a postupně směřovala k jejímu zjednodušení v homofonním stylu. Tyto skladby náročné na intonaci a hlavně sezpívanost provedl německý vokální sextet Singer Pur. Proplétání hlasů, které plasticky vystupují a zase splývají, střetávají se v disonancích a vyúsťují do závěrečného harmonicky zklidněného akordu – to byl zážitek zvukové oázy, i když intonace a nasazování tenoristy Rüdigera Ballhorna v kontratenorové poloze při nejpřísnějších měřítcích nebyly tak úplně jisté.
Obdiv patří cinkenistům
Na vlámské mistry navázal večer éry, kdy prestižní post ředitele kůru u sv. Marka zastával Claudio Monteverdi a ve sbírce Selva morale e spirituale vydal bilanční antologii své duchovní tvorby. Pro takto koncipovaný koncert se spojily vokální soubor Cappella Mariana, založený a vedený Vojtěchem Semerádem, a instrumentální soubor Capella ornamentata, založený a vedený Richardem Šedou, s ojedinělým obsazením cinků a barokních pozounů.
Bylo až napínavé sledovat, jak se s lidskými hlasy díky svému měkkému zvuku krásně pojí tyto historické žesťové nástroje se spe- cifickým zvukem cinku, v němž se spojuje dřevěné tělo nástroje s nátrubkem, který se používá u žesťových nástrojů. Především pak v instrumentálních canzonách Giovanniho Gabrieliho zasloužila obdiv intonační přesnost cinkenistů Richarda Šedy a Miroslava Kůzla – hra na tento nástroj je z hlediska ladění velmi labilní.
Karneval bez tance
Vyvrcholením festivalu bylo koncertní uvedení opery, jejímž autorem je sice Francouz, ale právě v Benátkách se odehrává. Karneval v Benátkách stál na počátku operní slávy Andrého Campry, který je spojnicí mezi Lullym a Rameauem. Z dnešního pohledu je toto dílo ve specificky francouzském žánru opéra-ballet svou strukturou vlastně moderní, či spíše postmoderní. Nesleduje totiž pouze jednu dějovou linii, ale v rychlých střizích se v něm prolíná vážný příběh milostného čtyřúhelníku s odlehčenými karnevalovými zpěvy a zničehonic se objeví dokonce adaptace orfeovského mýtu.
I když vokální části nemají virtuozitu, na kterou si potrpěla italská opera, měl Campra rozhodně cit pro hudební vyjádření pomstychtivosti, návalů hněvu i zamilovaných scén s lyrikou i vášní. Třebaže koncertní uvedení Karnevalu v Benátkách, které uvedla ve výborném nastudování s orchestrem Collegium Marianum a zahraničními sólisty Jana Semerádová, eliminovalo důležitou taneční složku této Camprovy opery, i v takové podobě bylo výrazným obohacením spektra u nás uváděné staré hudby.
Letní slavnosti staré hudby začínaly před 17 lety v době, kdy se u nás provádění hudby 18. století a starší v trendu historicky poučené interpretace teprve začínalo etablovat. Nicméně i při „zahušťování“produkcí tohoto typu díky souborům Collegium 1704, Musica Florea, Capella Regia nebo Tiburtina Ensemble a dalších se festivalové dramaturgii Letních slavností stále daří nacházet a objevovat oblasti, skladatele i kompozice, které u nás zatím vůbec nebo téměř neznáme. A dokáže je kombinovat v neotřelých souvislostech. To vše na vysoké interpretační úrovni.
Letní slavnosti staré hudby zaslouží ocenění i díky tomu, že zvou zahraniční soubory a sólisty, díky nimž je možné naše specialisty na starou hudbu zařadit do mezinárodního kontextu stále většího a většího množství interpretů, kteří dokáží v tom obrovském kvantu hudby uložené i zasuté v archivech nalézat neznámé skvosty.
Středobodem letošního ročníku pražských Letních slavností staré hudby byly Benátky. Program představil toto město v širších souvislostech jako hudební, divadelní i karnevalové centrum 17. a 18. století, jehož vlivy se šířily po celé Evropě, a zároveň jako místo, které přijímalo a vstřebávalo okolní vlivy.
Autorka je operní kritička