Dary pod Putinovou jolkou
Polsko-ukrajiské spory oslabují Evropu, která už tak zažívá fatální krizi
Polský deník Gazeta Wyborcza okomentoval aktuální polsko-ukrajinské spory o vzájemnou krvavou minulost poznámkou, že Poláci a Ukrajinci připravili pěkný dárek Vladimiru Putinovi. Ruský prezident dostává v poslední době opravdu hodně podobných prezentů. Kdyby byl malé dítě, šlo by z toho vyvodit, že byl asi hodný a nezlobil. Nicméně dospělému Putinovi letos víceméně stačí nic nedělat, neboť národy na západ od Moskvy se začínají chovat jako nezodpovědní „haranti“.
Polský parlament přijal 22. července usnesení, jež označilo působení Ukrajinské povstalecké armády (UPA, zhruba řečeno banderovců) za druhé světové války na Volyni a ve východní Haliči za genocidu. Což o to, věcných důvodů pro takové hodnocení existuje celkem dost, poněvadž vyvražďování především polského obyvatelstva na území, které dnes patří k Ukrajině a v minulosti bylo etnicky pestře složené, motivovala politicko-ideologická snaha o vytvoření etnicky jednolitého ukrajinského státu. Šlo o jednu z mnoha krvavých kapitol velmi složitých polsko-ukrajinských vztahů, jejichž podrobnější rozbor by vydal minimálně na pořádný tlustospis. I ukrajinská strana má tudíž po čem sáhnout, a v ukrajinském parlamentu tak leží návrh deklarace, která na oplátku označuje za genocidu polské násilí vůči Ukrajincům spáchané v letech 1919 až 1951. Kde ale může tento politickohistorický mariáš skončit?
Usnesení coby slon v porcelánu
V éře po pádu komunismu měla Ukrajina v Polsku největšího spojence, advokáta svých snah o integraci do západních struktur. Polsko nevystupovalo s žádnými územními nároky a „přetažení“Ukrajiny na západní stranu vnímalo primárně jako krok nezbytný k oslabení mocenského postavení postsovětského Ruska, nikoliv jako kříšení vlastního impéria. (Například do rozborů polsko-litevského státu koncem 18. století patřila valná část dnešního ukrajinského území od Dněpru směrem na západ právě do něj.) Politici obou zemí se donedávna víceméně snažili o to, aby démoni minulosti zůstali zakleti v historických knížkách a muzeích, byť Poláky muselo a musí iritovat oficiální budování kultu Stepana Bandery a UPA, kterým si Ukrajinci sami staví mezi sebe a Evropu zeď.
Samozřejmě, minulost vyhnaná dveřmi se snadno nahrne zpátky okny i komínem. Nelze ji tedy násilně vytěsňovat, tím spíše je však nutné zacházet s ní zejména na politické rovině velmi opatrně. Usnesení polského parlamentu, jakkoli věcně oprávněné, ale stvořilo slona dupajícího v porcelánu.
Evropská unie nyní zažívá fatální krizi. K potížím s eurem, Tureckem, migranty a terorismem se přidal brexit, který uštědřil ránu zejména legitimitě a prestiži celé Unie, nehledě na fakt, že bankéři ho možná nakonec ustojí i se ziskem. Místo posilování všeho, co zatím jakžtakž drželo pohromadě, však nastupují další rozkladné tendence, poněvadž v řadě zemí, včetně České republiky, vítězí strategie vlastního opevněného písečku. To, že ona opevnění jsou ve skutečnosti jen bábovičkami, nechce nikdo vidět, neboť coby virtuální realita mohou působit impozantně a značná část elektorátu při jejich mediální prezentaci zažívá pocity bezpečí. A primární sledování pouze národního zájmu pak logicky vede i k politizaci dějepisu.
Varšava, nepředvídatelný partner
Naše vztahy s Polskem po roce 1989 se často hodnotily jako téměř ideální, Praha ve Varšavě spatřovala svého nejdůležitějšího regionálního spojence a s visegrádskou čtyřkou se pak počítalo jako s blokem, jenž může ledacos prosadit i na úrovni Evropské unie. Co si ale teď počít se severním sousedem, z něhož se stává divoký býk? S Evropskou komisí válčí kvůli ústavnímu soudu, přičemž věcné argumenty jsou zde převážně na straně Bruselu. Jeden ze svých hlavních kladů, roli proponenta unijních zájmů na východě, nyní začíná torpédovat neuváženou historickou politikou. Stává se tudíž partnerem hodně problematickým a velmi nepředvídatelným. Navíc v situaci, kdy bude po odchodu Velké Británie z EU opravdu zapotřebí nějak vyvažovat dominantní roli Německa, jemuž lze mimochodem adresovat podobnou výtku jako Polákům – ohledně nedávné deklarace označující za genocidu turecké represe vůči Arménům za první světové války.
Poslední dobou se často připomíná i polský král Jan Sobieski, jenž roku 1683 zachránil Vídeň z tureckého obležení, tedy, v dnešní recepci, Evropu před muslimskou invazí. Nicméně Sobieski, spatřující hlavní nebezpeční právě v osmanské říši, musel mít kvůli válce s Turky dobré vztahy s Moskvou, s níž roku 1686 dokonce uzavřel „věčnýmír“. Ten mimo jiné potvrdil předchozí ruský zisk východní Ukrajiny a Kyjeva. Dokáží se dnes (nejen) ctitelé historické politiky poučit z dějin a pochopit, že ve válce na vícero bojištích, kterou EU musí vést, nelze uspět otevíráním dalších a dalších front?