Zátoka za své prokletí nemůže
Jak ironické umějí dějiny být: místo, díky němuž Rio de Janeiro kdysi vzniklo, mu teď při olympiádě dělá celosvětovou ostudu.
Notoricky známé záběry ze světových agentur na těžko uvěřitelný nepořádek se totiž klidně mohly odehrát desítky kilometrů odsud, úplně mimo Rio.
Guanabara je obrovská zátoka, druhá největší v Brazílii, má 412 kilometrů čtverečních. Byť se u Cukrové homole téměř „zavře“a její šířka tam činí pouhých 1500 metrů, maximální rozpětí má horentních 31 kilometrů.
„Osmdesát procent vody sem jde znečištěných. Z mnohamilionového města. Kdo zná české vesnice a potůčky za nimi, ví, jak taková voda občas vypadá,“říká Jakub Kozelský, trenér a manžel Veroniky Kozelské Fenclové, jedné ze tří zástupců Česka v olympijských závodech jachtařů.
A znečištění v Riu má samozřejmě ještě úplně jiný rozměr. Otevřená kanalizace je leckde normou, a tak do vody tečou splašky, fekálie. Nejen z dějiště her – na druhé straně břehu, často skryté v mlžné bělobě, leží milionové město Sao Gonçalo, kde to nebude jiné.
Rio má asi šest milionů obyva- tel, celá metropolitní oblast devět milionů. A klíčové bývá počasí. „Záleží, jestli prší, nebo ne. Déšť je problém, všechno se vypláchne ven,“říká Kozelský, který místní vody poznal už před olympiádou.
Má tak s čím srovnávat amá důvody být aspoň částečně optimistický: „Teď dva měsíce nepršelo, situace je na místní poměry velmi dobrá. Když nebude pršet, bude to v pohodě. My to stejně nevyřešíme.“
Tohle je přístup českého týmu, který lze asi těžko rozporovat – je pozdě na cokoli jiného než se snažit eliminovat následky. Olympiádu už nikdo jinam nepřeloží.
Než mudrovat nad teoriemi v podmiňovacím způsobu, radši si Kozelská Fenclová a spolu s ní Viktor Teplý a Karel Lavický hlídají, aby ideálně na lodi nepřišla do styku s vodou ani lahev s pitím. „Máme opatření, abychom rizika minimalizovali. To je celé, co s tím můžeme a chceme dělat,“dodává Kozelský. Aspoň oni už nechtějí přidávat další slova, nebohá Guanabara si toho ostatně vyslechla dost. A přitom sama neprovedla nic.
Je to tak prosté: zátoka se dost těžko dokáže ušpinit sama. Viníky jsou ti, kdož u svých domovů zaneřáďují vody, které do Guanabary ústí. Ukázala je unikátní reportáž New York Times, na níž mimochodem pro patrně nejlepší noviny planety pracovalo dohromady 14 lidí.
280 háčků na 200 odpadků
Celkem napočítali kolem padesáti přítoků a vypravili se k řece Sarapuí, jež je zodpovědná za zhruba deset procent vody v Guanabaře. Místo, odkud kdysi obyvatelé oblasti normálně pili přímo z proudu, se proměnilo v regulérní stoku a Marcio José do Nascimento listu řekl: „Co vám budu lhát, hodíme do řeky úplně všechno.“
A aby bylo jasno: to tu skutečně znamená ÚPLNĚ všechno. Voda je toho smutným, tmavým zrcadlem.
Dnešní babičky vzpomínají, jak si ze Sarapuí do igelitových sáčků lovily rybky jako domácí mazlíčky, pro dnešní děti už to žádná řeka není; berou ji jako odpudivý obří kanál.
Po její délce se nacházejí továrny, rafinerie, favely. A do toho samozřejmě odpad z Ria.
Z Cukrové homole jsem sledoval asi půltucet lodí a z té nejvíc vlevo se, jakoby nic, šířila mastná skvrna vypouštěného hnusu. A to byla pořád jen kapička. Guanabara má v sobě také dvě letiště Ria: vnitrostátní Santos Dumont i mezinárodní Galeao. V rybářské vesnici stojící u něj pro New York Times odhadli, že na 280 háčků „uloví“přibližně dvě stovky odpadků.
Na to vše myslím v příjemném odpoledni v Marině da Glória. Místní s vášní hráli fotbal na umělé trávě, betonu i na prašných hřišťátkách, zdání však klame: v této oblasti už je Rio pořádně ostré, syrové. Chodit po soumraku po ulici je velký risk, v noci se občas ozve zlověstné zaštěkání výstřelů. Podobně ten den klamala také Guanabara.
Zátoka, která za nic nemůže.